13. PROSINEC 2016
PŘEDVÁNOČNÍ DOPIS MÉMU JÁ
Blíží se moje druhé Vánoce a tak trochu bilancuju. Když se blíží noc, tak se snažím mít na polštáři vlastní myšlenky na uzdě, protože bezesných nocí a nespavosti jsem si už užila až až. Tudíž musím s tím bilancováním opatrně.
Všímám si, jak moc se změnil tok mých myšlenek. Zlepšuju se, zlepšuju! Už mě nedrtí, už mi v kebuli nepíšou katastrofální scénáře, které pak mozek vzápětí mistrně zrežíruje. Ale ještě pár měsíců zpátky to tak bylo. Klapka: Psycho v hlavě po prvé…. Ne ne!!! Natočila jsem ve vlastní hlavě spoustu filmů nevalné kvality a místo Oscara za nejlepší režii jsem dostala pár receptů na Lexaurin.
Nechci se tu babrat zpětně v nemoci. Jednou jsem to přeci už sepsala a až budu držet vlastní knížku v ruce, tak to pro mě bude naposledy doopravdy. Pak se chci posunout někam dál. Někam kde to bude ještě víc o tom, co může být potom. A moc se na to těším.
Chci napsat jen toto: Nedávno jsem si vzpomněla na období léčby. Ač bylo krušné, pro mne surově nové, drsné, plné zoufalství, pro moji nejbližší rodinu velmi stresující…., tak bylo vlastně zároveň i velmi krásné. Poprvé jsem si uvědomila svůj život a to, že mi patří. Poprvé jsem si komplexně uvědomila svoje tělo a sebe vlastní JÁ. Tahle metamorfóza navždy zůstane v mém srdci. Paradoxní je, že jsem v tu dobu trpěla, ale krásné na tom bylo, kolik dobra mi nemoc přinesla a měla jsem čas se zastavit a nad tím čím chci se zamyslet. Byl to můj životní oxymorón. Kdo jste zažil tak víte. A poprvé v životě jsem něco opravdu dotáhla do pomyslného konce. Nezanedbala jsem po léčbě ani psychologickou pomoc. Vím, že ani rakovina, ani psychické obtíže prakticky konec nemají. A já si tak dnes říkám: No a?
Prozřela jsem a hodně lidí prokoukla. Rozhodla jsem se z toho všeho neposrat, protože, kdybych se rozhodla pro opačnou variantu, tak….tak vlastně nevím. Možná by mě pořád trápilo to, že mi pár ukázalo svojí skutečně falešnou tvář a předstíraný zájem. Ale už záhy jsem pak pochopila, jak moc mi pomohli. Ukázali mi přesně to, kým nechci být. Člověkem, který si neváží přátelství a věcí kolem sebe, natož vlastního života. Žijou buď v pokrytectví, vlastnímu zlu, nebo škodí ostatním.
Už jsem jednou na blogu psala něco podobného o lásce k dětem a článek jsem věnovala RODIČŮM. Uvědomila jsem si po léčbě, kolik potkávám agresivních rodičů, kteří svoje děti nevědomě zadupávají do země a vylévají si na nich svůj vztek. A potkávám je dál. Ale není to jen ve výchově dětí. Velcí lidé se k sobě chovají agresivně a zle. Jsou nepřející a vše dělají jen pro vlastní blaho. Samozřejmě, že potkávám také báječné lidi, kteří jsou pravým opakem. A to jsou Ti, kterým velmi ráda věnuji svoji energii. A mnohými jsou čtenáři mého blogu, se kterými nás dnes už pojí dokonce i milé přátelství.
Po pravdě musím říct k tomuto jen jedno: opravdu jsem se po tak náročné léčbě nechtěla pár věcí dožít a to je třeba agresivní chování a lidská pomsta.
Rozhodla jsem se s agresivními lidmi skoncovat. Po svém. Beru tento konec roku jako výzvu v mém vlastním duševním boji. Naučit se tyto situace zpracovat lépe a nereagovat na ně vnitřním stresem.
Projít si rakovinou a vyléčit se je velký restart a záchrana. Ta určitá sebereflexe a hlavně zrcadlo, ve kterém jsem se viděla, se se mnou moc nemazalo. Pohltilo mě na čas zpět do minulosti. Prala jsem se s tím, chtěla jsem z toho zrcadla zdrhnout. Sápalo se na mě přesně to, před čím jsem zavírala oči, před čím jste se snažila utéct a pak mě to stejně doběhlo. Ale utéct před sebou prostě nejde. Tady a teď jsem se musela smířit se vším, co jsem doposud nedokázala zkousnout a vyřešit.
Rakovina měla u mě několik fází a jedna, která se vracela pravidelně, byla „sebemučící fáze.“ Ale po každém tom mučení přišla úleva a odměna za nový poznatek, nový rozměr a pomalé nacházení životního směru, kterým chci jít. Po několika měsících jsem nakonec ten závod doběhla a byla jsem zdravá nejenom fyzicky, ale i myšlenkově.
Nikdy ve mně nezemřela naděje, že každý vnitřní myšlenkový závod doběhnu zdárně do konce.
A právě u těch mých druhých Vánoc mi dochází, jak je krásný, že mám doma krásnou rodinu, silnou a neoblomnou. Mám se kam vracet. Vím, kam patřím a jsem tam milována.
Závěrem chci říct, že nemám ráda novoroční předsevzetí, proto jsem si vymyslela něco „lepšího“ : Každý rok před vánoci napíšu sama sobě dopis, který si zase za rok před vánoci přečtu a napíšu si další. A proč před Vánoci? Protože toto období závěru roku bývá pro mě nejnáročnější. Dochází mně rychle energie, jsem na půl vyhořelá a prahnu po jakémkoliv volnu a změně.
Vánoční dopis č. 1
MILÁ TEREZO,
AŽ TI BUDE TŘEBA NĚKDY OUVEJ A PŘISTIHNEŠ SE, JAK SEBE SAMA LITUJEŠ A BUDEŠ MÍT POCIT, ŽE MÁŠ VŠEHO PO KRK, TAK SI UVĚDOM, ŽE JE TO PRO TO, ŽE NEŽIJEŠ VIRUÁLNÍ ŽIVOT, ALE SKUTEČNÝ. NIKDY NEBUDEŠ DOKONALÁ, POŘÁD SE BUDEŠ UČIT A JEŠTĚ PÁRKRÁT SI V ŽIVOTĚ PĚKNĚ NABĚHNEŠ. AŽ SE ZASE NECHÁŠ SEMLÍT KAŽODENNÍM STRESEM A ZAČNEŠ SPĚCHAT ZA NĚČÍM, CO NENÍ SKUTEČNÉ, ALE VIRTUÁLNÍ, TAK SI UVĚDOM, ŽE TO NIKDO NEOCENÍ. NIKDO. SKUTEČNĚ NIKDO!
TVOJE TĚLO OCENÍ JEDINĚ TO, ŽE SI V SOBĚ PŘESTANEŠ VYTVÁŘET VNITŘNÍ STRES, NEBUDEŠ ŽÍT VE STRACHU A V BUDOUCNOSTÍ A BUDEŠ TO TY, KDO BUDE ŘEDITELEM VLASTNÍHO ŽIVOTA. NIKDY JINÝ. DĚLEJ HLAVNĚ TO, CO TĚ BAVÍ, PROTOŽE V TOM JSI DOBRÁ.
NENECH SI UŽ NIKÝM NAMLUVIT, ŽE BY TO MĚLO BÝT JINAK. NEPŘIMĚŘENÁ KRITIKA TVOJÍ OSOBY NENÍ NIKDY MÍŘENÁ K TOBĚ A NEMÁ PRO TEBE ŽÁDNOU VYPOVÍDAJÍCÍ HODNOTU.
MŮŽEŠ SE NAD TÍM ZAMYSLET, ALE NEVĚNUJ TOMU PŘÍLIŠ MNOHO ČASU.
A AŽ BUDEŠ MÍT POCIT, ŽE SE K TOBĚ NĚKTEŘÍ LIDÉ CHOVAJÍ OŠKLIVĚ, TAK SI PŘIPOMEŇ, ŽE LIDÉ SE K TOBĚ CHOVAJÍ TAK, JAK JIM SAMA DOVOLÍŠ. A POKUD SE TI NEPODAŘÍ SE JIM POSTAVIT, TAK JIM PROSÍM NEDOVOL, ABY TI ZPŮSOBILI V HLAVĚ SMUTEK.
A NEZAPOMÍNEJ NIKDY NA TY, KTEŘÍ S TEBOU BYLI, KDYŽ TI BYLO NEJHŮŘ. JSOU TO TI, KTEŘÍ TĚ PODRŽELI A KTEŘÍ TĚ MAJÍ SKUTEČNĚ RÁDI.
A VAŽ SI NOVÝCH PŘÁTEL, KTERÉ JSI DÍKY VLASTNÍMU OSUDU POTKALA A BUĎ ZA NĚ RÁDA. JSOU TO LIDÉ, KTERÉ JSI POTKAT MĚLA. BUĎ I NADÁLE OTEVŘENÁ NOVÝM ZÁŽITKŮM A MOŽNOSTEM.
A HLAVNĚ: NEZAPOMEŃ SI POD STROMEČEK KOUPIT NĚJAKOU KRÁSNOU NOVOU RTĚNKU.
BUĎ I NADÁLE STATEČNÁ, UPŘÍMNÁ A OTEVŘENÁ.
MÁM TĚ RÁDA