29. LISTOPAD 2016

Milí přátelé,
Jak jsem slíbila, tak píšu :-)
Deník raka není blog, kde si o mně nebo o komkoliv jiném můžete číst s růžovýma brejlema na nose. Už od začátku založení blogu píšu o svých pocitech, tak jak jsou a taky o chybách, který jsem nasekala. No a jedna z těch chyb, které jsem minulé dny rozvíjela celkem znamenitě, byla moje hororová mysl. Takové moje soukromé Mlčení jehňátek. Strach. Totálně jsem v sobě zabila veškerý selský rozum a vyčerpaná jsem se oddala myšlence, že se nemoc určitě vrátila. Protože: o víkendu se mi zablokoval krk, důsledek všeho vypětí za poslední dny, které jsem v sobě nezpracovala. Měla jsem vlastně zablokovanou celou hrudní páteř a bolelo mě i v mezihrudí. Při předklonu mě to tlačilo a já jsem si řekla, že je nádor určitě zpět a tlačí mi na hrudní kost.
Vzpomněla jsem si, co mi poradila před rokem a půl rehabilitační lékařka, u které jsem byla během onkologické léčby. Ptala jsem se jí, jestli bych neměla mezi chemoterapiemi nějak sportovat, protože mám pocit, že mi odcházejí svaly. Podívala se na mě s údivem a málem omdlela. Naučila mne tehdy řádné dýchání do bránice a doporučila, ať provozuji TO a nepouštím se do větších akcí.
A tak jsem se jala pořádně dýchat. Napětí svalů začalo ustupovat a moje mysl pomalu ale jistě začala fungovat lépe a lépe. Ztuhlé svalstvo jsem mazala o sto šest hřejivou mastí a druhý den to bylo o 50% lepší. V neděli jsem se cítila už zcela normálně. Stačilo se opravdu zklidnit, prodýchat a vytěsnit z hlavy myšlenku, že se děje něco vážného.
Včera jsem vstávala z pocitem, že to bude náročný den, protože co když přeci jenom bude něco ošklivýho v krvi. Byla jsem od rána strašně nervózní. Co mi asi doktor řekne?
Skoro jsem nemohla jíst, měla jsem stažený žaludek. Psychosomatika jela na plné obrátky. Nový týden, nové psycho.
Odpoledne jsem usedla do čekárny, kde jsem náhodou narazila na známou, takže jsme si krátily čas povídáním. A jak tak kecáme a kecáme, tak se tam najednou objeví moje drahá Adél.
V tu ránu ze mě spadl první stres. Přišla tam moje Andělka a já najednou měla pocit, že jsem v bezpečí. Tedy můj pohled na ni o tom asi nesvědčil, koukala jsem jako sůva, protože jsem pořád nemohla uvěřit tomu, že tam JE. Vyčkala tam tedy s náma, než si mě doktor zavolá. Držela mě za ruku jako vždycky a špitala mi do ucha, že to bude určitě dobrý.
V ordinaci jsem vyprávěla doktorovi, že mi nebylo pár týdnů dobře - bacily atd, a taky ten zablokovaný krk a teorii rostoucího nádoru. Podíval se tak na mě přes ty brejle a to mi stačilo. Jeho pohledy už znám:-) Ihned poznám, že je vše v pořádku. Hlavou mi prolétlo jen toto: Takovou koninu můžu vymyslet snad jenom já.
Dostala jsem "vynadáno", že jsem nebyla na pořádný dovolený a abych se tak nestresovala.
Další kontrola bude v únoru, v den mých narozenin.
"Cétéčko objednáme až v létě a pak už je dělat nebudeme muset. Protože vy budete zdravá"!!!!
"Budu, já vím. Tak krásný svátky."
Podali jsme si ruce a kliku jsem předala dalšímu pacientovi.

V čekárně už jen objímačky s Adél. "Terouši, to je paradox a znamení!!!!. Já jsem před chvílí udělala zkoušku z onkologie a Tobě to vyšlo na hematoonkologii o patro níž. Dneska je nádherný den!!!"

ANO, BYL a JÁÁÁK!!!!
Čekal mne ještě rozhovor pro DVTV a měla jsem chvilku čas před přejezdem do Karlína.
Dali jsme si s Adél decku bílého na kuráž, a cítily jsme se jako vítězové. Ona tu pro mě byla zase, když jsem potřebovala. Naše energie se prolnuly a ze mne spadl ten poslední tunový balvan, jehož ránu jste včera slyšeli.
A dostavila se paní Úlevová:-)
JSEM ZDRAVÁ.
JSEM ZDRAVÁ.
JSEM ZDRAVÁ.
JSEM ZDRAVÁ.
JSEM ZDRAVÁ.
JSEM ZDRAVÁ.
JSEM ZDRAVÁ.

Nejsem milovník TV kamer, ale prostě jsem poprvé nebyla nijak zvlášť nervózní. Bylo mi to už nějak jedno. Nevěděla jsem, jaké budou otázky, ale řekla jsem si, že to nějak dopadne. Těch 15 minut rozhovoru jsem prostě zodpověděla podle momentálního nastavení mozku a svých zkušeností. Já nevím, jestli bych mohla odpovědět líp nebo ne. Žila jsem okamžikem.
A bylo to příjemné povídání. Děkuji za něj Daniele Drtinové. (Rozhovor nasdílím až bude k dispozici)

Domů jsem jela s pocitem, že se už konečně po pár dnech bezstarostně vyspím, protože tohle byl TEN MOMENT, na který jsem čekala. Potřebuji se občas nechat pořád v něčem utvrzovat a i v tomto případě. Potřebuji čas od času slyšet, že je vše v pořádku a bude.
Není to asi správný, ale nejsem dokonalá a tak se v tom občas plácám. Důležitý je, že to po nemoci nemívá dlouhého trvání.

Snažím se šířit optimismus a naději. Věřím v obojí. Ale nechci nikomu mazat med kolem pusy a psát o tom, jak mě nemoc změnila v bytost, která nemá pochybnosti a strach o své zdraví. Takhle to nefunguje. Strach občas mám, ale takhle černý myšlenky, který mě osídlovaly mysl poslední tři dny, mne dlouho nepotkaly. Už jsou pryč. Trošku se za ně stydím. Je dobré se z nich ale vypsat nebo někomu vypovídat. Protože pokud bych to v sobě nevyřešila a potlačila, tak mě to stejně - dříve nebo později - doběhne a mohla by se z toho vyklubat slušná zimní depka a další bacil by dostal šanci. A na to nemám náladu ani čas.
Teď už si jedu svíčky a pohodu. Těším se na pečení cukroví a až napadne sníh.

Krásný advent všem!
Tereza