AMSTERDAM - flashkback to 2015

Všude je teď něco vánočního, ale na mě nedávno vykoukla fotka z léta 2015. Toho času v srpnu panovaly v Praze šílený vedra. Byla jsem po páté chemce a doslova na umření. Vysvobodil mne z toho čtyř denní výlet do Amsterodamu. Tam bylo pouhých 20 stupňů. I tak to byl výlet nad moje síly, ale zvládla jsem to. Asi tak jako všechno ostatní. Přidávám taky pár fotek, který jsem našla v archivu. A vybrala jsem z amsterodamského vyprávění den druhý....
Tak ať je vám taky tak, jak se dočtete na konci tohoto článku!:-)

Amsterodam - Den druhý (srpen 2015)
Ráno se probouzíme docela brzy. Noc ušla, vyspala jsem se. Až na to, že jsem vyfasovala horní palandu, k níž nahoru vedl žebřík, který aspiruje na cenu roku. Byl to totiž levitující žebřík, to znamená, že když jsem na něj došlápla,
tak se zhoupnul a vší silou praštil do postele, čímž způsobil šok spícímu pode mnou, tedy mé drahé ratolesti. Měl štěstí, že jsem šla na záchod v noci jen jednou. Ale co, sladké kvalitní dětské spaní to zas až tak neohrozilo.
Jdu do té odporné koupelny, ze které se pořád line zápach odpadu. V pokoji je místa jako v hodinkách, takže jsme rádi, že se oblékneme a jdeme na snídani. Za snídani je nutné zaplatit u pána, který má stoleček před společnou místností a bez příslušného lístečku dovnitř nevpust ani myš. Je to groteskní.
Hotel vypadá, jako kdyby se tam vyřádili komunisti. Žádné dveře
tam nejsou originál a prostor na ně byl evidentně upravován. Na stropě jsou prapodivné sádrokartonové podhledy, všude vedou divné trubky.
Vzpomenu si na výstižnou hlášku Zdeňka Pohlreicha: "Sakra, je tohle restaurace nebo překladiště drog?" Něco mezi tím, pomyslím si.
Snídaně taky nemá chybu. Za deset euro bych si spíchla luxusnější.
Ale tady na tom místě to už prostě lepší nebude. To vím. Beru croissant, tedy tu největší prasárničku, nějakou tu šunku a jdu si sednout. Syn samozřejmě začíná prudit, protože si nevybral zatím vůbec nic. Chodí tam a bloumá v té omezené nabídce. Naberu mu tedy něco sama a on do
toho pak naštvaně ďobe.
Mají tam dokonce nějakou mašinu na kávu. Zkouším cappuccino. Je přísný.
Máme v plánu jít dnes do amsterdamské ZOO a taky na nějaký trh a když stihneme jedno muzeum, tak to bude ještě více fajn.
Pohled mi spočine na mé krásné boty, ve kterých se aktuálně moje nohy cítí jako po mučení.
"Někde si koupíš boty a basta," zahlásí muž.
"Ale ne, já to nějak vydržím," zalžu.
Vycházíme z hotelu a jdeme na tramvaj, abychom nemuseli chodit kilometry a já jsem se opět nevyčerpala, protože předchozí večer jsem se
na ulici poblíž Van Goghova muzea regulérně rozbrečela jako malé dítě, které prostě už nemůže dál.
Moje boty mě drtí. Začínám se z nich potit bolestí.
Tramvají se necháváme dovést poblíž ZOO. Podle mapy zjišťuju, že je poblíž Dappermarkt a ten chci určitě vidět.
"Když tam budou mít nějaký levný boty, tak si je koupím," říkám
pevně rozhodnuta, protože můj malíček už je nejspíš do krve.
Začíná poprchávat. Přemýšlím, jestli si koupím deštník, nebo boty.
Zkouším si jedny boty, takový tenisky. Jauuu, tak to ne, to by mi
nepomohlo. Popojdu pár metrů dál a potkávám stánek s žabkama.
Moje oblíbené žabky. Vybírám zelené, platím 5 euro a obouvám je.
ÁÁÁÁÁÁchhh, to je neskutečná úleva. Ty dva mučící nástroje velikosti
40 putujou do batohu, i když bych je nejradši hodila do koše.
V tom se docela rozprší. Možná jsem si radši měla nejdřív koupit ten deštník.
"Blbost," zhodnotí situaci můj muž. "Stejně je to jen přeháňka."
Trh nabízí i nepřeberné množství čerstvých ryb a sýrů. Je to nádhera.
Projdeme ho celý a zjišťuju, že do ZOO je to odtamtud asi kilometr.
Půjdeme pěšky, ne tramvají, prohlásím hrdě, protože moje nohy si medí.
"Jak chceš, abys pak nebyla zase unavená," řekne nejistě muž.
"Neboooj."
Amsterdamská ZOO je v porovnání třeba s pražskou docela malá.
Je to placka, takže to ujdu bezpečně. Cestou si budu když tak odpočívat, vždyť není kam spěchat. Hlavně, že mě už netrápí ty bolavý nohy.
Ovšem, musím doufat, že se nějak prudce neochladí. Počasí je krásný, svítí slunce a je příjemných dvacet pět stupňů. V Praze pořád panují vedra, která se mají ale už také zlomit.
Syn je ve svém živlu.
Nakonec tam strávíme asi 3 hodiny. Když to jde, tak posedávám.
Začínám být unavená, ale zatím to jde. Koupím si kávu a doufám, že tu únavu trochu potlačím.
Mojí pozornosti neujde to, že moje holá hlava bez vlasů se stává zájmem okolí. Tohle z Prahy neznám. Malé děti si na mě ukazují a někteří dospělí na mě civí s otevřenou pusou, a to ať jsme kdekoliv. V ZOO, v centru ulic Amsterodamu... To tady neznají rakovinu? Anebo si myslí, že jsem trochu do
punku? To tady lidi s rakovinou někam schovávají? Hm, divný, pomyslím si.
Dáme si rychlý oběd za branami ZOO a rozhodneme se, že dáme ještě námořní muzeum. Už jsem tam jednou byla a líbilo se mi, tak doufám, že to syn ocení.
Píše mi Adél: "Zdravím vás do země tulipánů."
"My tebe taky, miláčku náš, a posílám rodinnou selfi e."
"Jeee. Terouši, já dnes udělala zkouškuuuuuu."
"Tak super, gratulace, jsi jednička."
"Děkujiii."
"Snad už tě moc zkoušek nečeká."
"Jedna... Jedna zkouška a jedna chemoterapie."
"Jo, Adél, to dáme, pusuuu."
"Jo, a máš pěkný botičky."
Ještě jedna chemoterapie a možná pak bude po všem. Do očí se mi vženou slzy. Ať už je to za mnou.
Cesta k muzeu netrvá moc dlouho a začíná docela foukat. No, když se ochladí, tak si prostě vezmu ty boty z batohu, abych nenastydla, to se nedá nic dělat.
Koupím v muzeu lístky a jdeme si dát batoh do skříňky. Panebože, ti tady mají systém. Skříňky jsou v suterénu, kam vedou prudké schody.
No, tak doufám, že svůj batoh ještě někdy uvidím, když ho složitě zamykáme do skříňky.
Muzeum je obrovské a má několik pater. Z patra do patra používáme výtah, protože každý výšlap do schodů je pro mě větší zátěž a je teprve odpoledne, ještě budu muset něco nachodit. Syna to naštěstí baví.
Povídáme si u obrazů, u map... baví mě, že ho to baví.
Kde můžu, tak chvíli sedím.
Expozice je i venku v podobě obrovské pirátské lodi. To syna baví úplně nejvíc. Slunce pálí a vítr fouká a dneska je nám fajn. Ještě jsme se ani jednou nepohádali.
Po návštěvě muzea jdeme do suterénu vyzvednout si batoh.
Signalizační světélko svítí zeleně, tedy jako by měla být skříňka volná.
Do hajzlu, prolétne mi hlavou, doufám, že batoh nikdo neukrad´,
máme v něm cestovní pasy a tak.
Začínám hysterčit a panikařit.
"Prosím tě, uklidni se, nikdo ten batoh nesebral, prostě to jen asi
blbne."
Jdu někoho sehnat. Musím ale opět po těch prudkých schodech nahoru k pokladně a poprosit, aby se na to někdo přišel podívat, protože náš kód nefunguje a skříňka se tváří, že je volná.
"Yes, of course, wait a minute, I will send somebody down there."
Jdu zase zpět po těch šílených schodech a celá hořím nedočkavostí, jestli náš batoh ještě někdy uvidím. Trvá to věčnost, než dorazí nějaký
technik. Během té doby samozřejmě tropím scénu, to si přece nemůžu odpustit. Můj muž mě nenávidí a probodává pohledem.
Konečně někdo přichází, rozluští Da Vinciho kód naší skříňky a ta se otevře. Uff , batoh tam je.
Trochu se v koutku duše zastydím, že jsem se zase lépe neovládla. Ale co, hlavně že je na světě. Ale na talíři to budu mít ještě dlouho, to je jasný.
Jdeme směr centrum. Amsterodam mě prostě baví. Je to krásné barevné město. Miluju ty domy...vypadaj sice všechny stejně, jak podotkl můj muž, ale mně se to líbí. Pravda je, že se hledá těžko nějaký záchytný bod, když člověk bloudí, zrovna právě proto, že všechny domy vypadají stejně. Ale po dni a půl v Amsterodamu už se orientujeme docela dobře.
Naštěstí je centrum malé a dá se vlastně projít za den.
Vplujeme do jedné uličky a na rohu nalézáme sympatický podnik.
"Nesedneme si tady chvilku třeba na kafe nebo na vínko?" říkám.
"Ale jo, proč ne, tady je to docela pěkný," říká muž.
No, tak konečně mi něco prošlo.
Objednáme si dvě deci a taky něco málo na zobání. Synátor samozřejmě Colu, aby se cítil ještě víc dovolenkově a medíme si. Je nám fajn.
Počasí se trochu kazí a fouká, ale moje žabky a můj účes jsou stále perfektní společníci.
Sedíme asi hodinu a pozorujeme život okolo. Docela bych si uměla představit tady chvíli bydlet. Z města sálá historie, a i v samotném centru lze najít klid.
Jdeme opět vstříc ulicím. Dáváme si už asi potřetí ty jejich luxusní hranolky a já si tak říkám, že vlastně žijeme jenom na tom. "Měli bychom si někam zajít na pořádný jídlo." Moje játra na dovolený zrovna nejsou - hranolky, víno... Ale mně je to najednou nějak jedno. Zvládla jsem už pět chemoterapií a ještě si zaletět sem. Tak ať to má koule. Co já vím, co bude. Jsem tady a teď, sedím u jednoho z amsterodamských
kanálů a cpu se těma nejlepšíma hranolkama a cachtám je v luxusní majonéze. Někdy stačí takový ten jednoduchý moment a mně dochází, že o tom prostě život je. Vychutnat si i takovou blbost.
Na vodě projíždějí lodě plný tancujících lidí, ožralých Anglánů
a kurev.
A mně je kurva dobře.