FLASH BACK - ČÁST POSLEDNÍ, ČÁST TŘETÍ
Zima 2015 - jaro 2015Ještě, než jsme koncem prosince odjeli na chatu na Klíny, kde jsme
oslavili společně Silvestra, tak jsem prodělala další brutální virózu.
Vzpomínám si, že televizní noviny ukazovali záběry zadržených lidí v
jedné kavárně v Sydney, některým se podařilo utéci...jiní zaplatili
životem. Bylo mi z toho ouvej, protože to byl takový předvánoční
čas a bylo to hnusný. V noci jsem prakticky nespala. Každou hodinu mě
budil dávivý kašel. Musela jsem se odstěhovat na gauč, aby se partner
aspoň trochu vyspal. Takových nocí bylo 5 nebo 6 za sebou a nepodařilo
se mi to dospat ani přes den. Byla jsem už opravdu zoufalá.
Po
návratu ze Silvestra, kdy se zima převlékla na chvíli do pršícího
pláště, jsem se vrátila do práce a jela jsem znovu na plný plyn.
Sportovat zřejmě moc nešlo, protože opět v lednu mě navštívila další
viróza nebo chřipka. Co já vím. Ale opět komplikace. V únoru jsme
vyrazili opět na hory, kde jsem vůbec neměla šanci si odpočinout. Jelo
nás více najednou a nevím, co mě to napadlo, ale dovolená s tolika dětmi
nevěstí žádný řádný odpočinek. Potřebovala klid a na nikoho nereagovat a
ne tohle! Možná jsme odjeli i o den dřív, ani už nevím, ale už na cestě
zpět do Prahy mě opět škrábalo v krku. Chtěla jsem svoji úzkost opět
zahnat vínem a to co si pamatuji detailně, byla cesta do supermarketu.
Únava byla šílená, měla jsem malé oči, viděla jsem jakoby mlhavě a
cítila jsem se, že jdu po matraci naplněné vodou. Takový jiný stav,
zvláštní, zneklidňující. Po návratu z obchodu jsem se na chvíli natáhla a
probudila jsem se asi o tři hodiny později. Spala jsem jako zabitá.
Probudila jsem se nevrlá, zpocená a zmatená. Děsivý sny, zvláštní
strach, zas ta úzkost. Čas dát si skleničku a zbavit se těch hnusných
pocitů. A ten můj přední zub praskne co chvíli, musím se už objednat k
té zubařce, jinak budu vypadat jak právě zbitej hokejista. Ty zuby mě
tehdy opravdu trápily. Sváděla jsem to i na to víno, že mi je asi nějak
záhadně naleptává nebo co. Ve skutečnosti, na což jsme se zubařkou
přišly až nedávno, jsem měla tak úzkostné sny, že jsem si zuby brousila
sama. Musela jsem se ve snu zahryznout tak, že jsem si poškodila i
přední zuby. Vybavuju si ty sny a myslela jsem, že se mi to jen zdá. Ale
stav mého chrupu napovídal opak. Jen mi tehdy nedošlo, že jsem si to
způsobila sama.
Mimochodem sny o zubech mě pronásledují do dnes a
zrovna nedávno jsem si mohla dát do archivu další z těch, kdy mi vypadne
přední jednička celá, a já řeším, že nemám na novej zub a hroutím se.
Nic moc. Následuje probuzení šokem, ujištění se, že mám tlamu v pořádku,
úleva a setření potu z čela.
Už druhý den po probuzení, s kocovinou
zjišťuji, že mám další virózu. Tak a do hajzlu, rok sotva začal a je už
to asi třetí za sebou. Teplota, bolest mandlí, hnis na mandlích, nos
jako struhadlo, bolavý dech. Myslím, že svoje 35. narozeniny jsem ani
nějak zvlášť neslavila. Vůbec si na to nevzpomínám, ale vzpomínám si,
jak jsem si po uplynutí narozeninového dne říkala: tak jaký pak ten rok
asi bude? Zlomí se v něm něco? Jaké budou změny? Hlavně, ať už ale do
prdele furt nemarodím.
Pokusy o běh byly marné. Jednou jsem se
vrátila už po kilometru. Nešlo to. Jindy to vyšlo a zdálo se být vše
jako za stara. V práci další nová kolegyně, další zaučování, do toho
mraky úkolů, to se mám jako rozkrájet? Vojta v první třídě a já pořád se
snahou vše dokonale zvládat, všechny ty tlaky a nepohody, jsem se k
vínu uchylovala častěji a častěji. Pomáhalo mi se uvolnit,
zapomenout...vypnout. Ale ta rána. Bylo to ještě horší. Alkohol umocňuje
aktuální emoce a ráno vám to nandá. Směřovala jsem do své vlastní
propasti zcela dobrovolně. Neměla jsem to komu říct, tehdy jsem to ani
neuměla.
Vojta chtěl domů morče a tak jsme mu ho s partnerem
pořídili. Dokonce dvě, páč morče je společenské. Dostal dvě samičky, aby
se nám to nemnožilo. Já jsem tehdy byla rozhodnutí zahájit jarní detox,
vysadila jsem alkohol, morčátkům se dařilo, hezky se zvětšovaly a já
jsem se snažila se o jednu velikost oblečení zmenšit.
"Mami, proč máš tak mramorový ruce?"
"Nemám...to je normální."I přes snahu hubnout a myslím, že to v pase a přes boky šlo, se mi
zdálo, že mám jiný obličej. Širší a často zarudlý. Že by alergie na
morčata?
Další angína. Další chřipka. Přestalo mi chutnat. Přestala
jsem mít hlad. Byla jsem rozhozená, s agresivními pocity, vykolejená,
vyčerpaná a slabá.
Zubařka mi spravila přední zuby. Dokonce si je
před samotnou opravou vyfotila s tím, že něco takového ještě neviděla.
Už tehdy se mi v tom křesle divně dýchalo, což v kombinaci se strachem,
který má u zubaře zná důvěrně asi hodně lidí, ve mně vyvolalo panické
stavy. Chtěla jsem jí vzít za ruku a odtrhnout, protože nemůžu dýchat.
Byla jsem regulérně zpocená, ale měla jsem ty nejhezčí zuby na světě.
Odvedla skvělou práci! Po dlouhé době neskutečná úleva z toho, že o zuby
nepřijdu.
Můj stav se horšil a dubnem 2015 začíná knižní vyprávění
Deníku raka 1 (No Limits, 2017). Je tam celé vyprávění. Hospitalizovali
mě 19. dubna 2015. Byla to neděle. Léčba skončila na konci srpna 2015.
Byl to čtvrtek.
Od té doby, každý rok, žiju od dubna do srpna s
posttraumatickým pocitem, že zase prodělávám léčbu. Pamatuji si termíny
vyšetření a chemoterapií Je to moje nejpokornější období. S úderem září
mám pocit, že je to za mnou a jsem víc svobodná ve své hlavě. A tak je
to pořád dokola.
Hodně lidí mi radí, ať koukám jen dopředu. Já vím,
že jsou to rady míněné dobře, ale je to stejné, jako když někomu řeknete
"tak na to nemysli." Zkoušela jsem obojí. Hledí dopředu dost, vážím si
přítomnosti, ale to by nám všem ta hlava musela fungovat dokonale a
posttrauma nevyplavíš žádným vínem. To si člověk musí prožít. S tím se
člověk učí žít.
Říkám lidem hodně často, že POKUD SE VÁM ZDÁ, ŽE BYSTE VE SVÉM ŽIVOTĚ MĚLI NĚCO ZMĚNIT, TAK SE VÁM TO NEZDÁ.
U mne by nemoc udeřila tak nebo tak. Rakovina mízních uzlin je nemoc, která vzniká více faktory.
Ale od té doby vím, že pokud se někde nebo v něčem necítím dobře, tak
tam nemám co dělat. Mám za to, že máme právo na to cítit se dobře,
šťastně a dělat co nás baví. To je můj smysl živ