KDO JSME TU PRO KOHO....RODIČŮM 2019

26.04.2019

Můj spontánní seriál pod pomyslným názvem "Kdo jsme tu pro koho, kdo jsme kdo a kdo z koho" může volně pokračovat - díl třetí.

V létě 2016 jsem odpinkla článek nazvaný "RODIČŮM" (ne mým, ale všem rodičům), a ten se stal fejsbukovým virálem. Věřím, že jsem jím mohla ovlivnit řadu rodičů. Napsala jsem to tehdy během večera, se syrovostí mně vlastní, s upřímnosti na dlani a prostě tak, jak jsem to tehdy cítila. Myslím, že bych na tom článku nezměnila ani slovo. Jasně, že bych ho uměla přepsat jinak. Ale proč? Řekla jsem jím přesně to, co jsem potřebovala říci: nedělejte nic zlého dětem, nelečte si na nich svoje mindráky. Nevysílejte na ně ty psycho hlášky, kterým sami nerozumíte a říkáte je jen proto, že vám je říkali vaši rodiče nebo někdo z vašeho blízkého okolí a vybalíte to na ně proto, abyste měli klid. Přitom jen unikáte podstatě. Děti jsou houbičky, které do sebe tu rodičovskou slovní sprchu nasáknou rychlostí světla. Chtěla jsem článkem upozornit na to, abychom si to uvědomovali. To vůbec neznamená, že bychom před dětmi nemohli bouchnout, nasrat se a ukázat jim, že Bohové rozhodně nejsme, byť nás tak - do určitého věku - vnímají. To přeci nejde nebouchnout...není to občas jednoduché, valí se na nás tolik z toho světa a děti někdy prudí, v práci vás naštvali a cestou domů to byl samý kretén. Stačí pak jen málo a saze prostě bouchnou.
Já občas taky bouchnu. Jsem cholerik, hysterka, mám sklon ke vztahovačnosti. Můj syn to ale ví. Neomlouvá mě to, jen prostě ví, že tyhle reakce jsou někdy neadekvátní a on za ně nemůže. Beru jako důležité po každé téhle sprše mu pak jít v klidu říct, že ho mám ráda. Klidně mu přiznám, že jsem to "posrala", je to furt lepší než to zamést pod koberec a jemu zanechat pocit, že to podělal on. Mám si snad před ním hrát na vyrovnanou ženu, aby si pak připadal ještě více méněcenný a styděl se za svoje emoce? Celý je to o komunikaci. Jen tak lidsky prostě o tom pobavíme.....aby věděl. Není to žádné drama nebo rádoby laická psychoterapie, která zavání výplachem mozku a obhajováním sebe sama. Jen mu prostě říkám pravdu a snažím se to formulovat to jedno "jedenáctiročtiny".
Rodina je nejvíc. A život je vlastně banální a povrchní. On po nás nic nechce. To my si to vše děláme složitější. Vnímáte to stejně? Buší vám srdce? Máte koho milovat? Tak na co do háje čekáte? Na to jak někomu ublížit nebo prostě žít? Sere vás někdo a neumíte mu to říct nebo se bojíte? Proč zbytečně trpíte? Co vlastně chcete? Chcete být oběť nebo to mít pod kontrolou? Někdy se to vyřeší samo, ale většinou je potřeba pro to něco udělat. Vše se dá změnit - výchova, naše postoje, naše názory...i pokora si umí najít cestu zpět k člověku. Život je povrchní, ale taky pomíjivej.
Víte, došlo mi tohle všechno před 4 roky, když jsem seděla v šoku na posteli motolský nemocnice. Došlo mi, kdo jsem a jak moc jsem se od sebe vzdálila. Hlavou mi prolítly všechny chyby mýho života a hodně jsem litovala každé situace, kdy to odskákal Vojta, který za to absolutně nemohl. Cítila jsem se strašně na hovno. Ale strašně!
Můžete pro mě, prosím, teď něco udělat? Jděte teď za svými dětmi, obejměte je a řekněte jim, že je máte rádi. Ony si to uloží. Vám bude taky hezky.
Před 4 roky jsem nevěděla, jak to budu dlouho. Tohle vlastně nevíme nikdo. Moje frustrace z mé role tady na tom světě i z mé role jako matky narůstala. Tohle už nikdy nechci zažít. Došlo mi, že život je takový jaký si ho uděláme. Nikdo nejsme od přírody zlí, je jen na nás, kterou cestu si zvolíme, i po tom všem, jak nám bylo v životě ublíženo. Máme vždycky šanci to změnit a neopakovat zajeté vzorce, které nám nevyhovovaly. Čím se necháme strhnout a ovlivnit už je jen na nás. Ovlivňujeme tím osudy našich dětí. Cesta k zodpovědnosti je průchod vlastním zrcadlem a zkouškou dospělosti.

Děkuji za přečtení!

Odkaz na původní článek RODIČŮM ze srpna 2016 je zde: