26. LISTOPADU 2016 NENÍ DŮLEŽITÉ ZVÍTĚZIT, ALE ZÚČASTNIT SE

NENÍ DŮLEŽITÉ ZVÍTĚZIT, ALE ZÚČASTNIT SE :-)

Chtěla jsem napsat původně článek o galavečeru Blogerka roku, ale s odstupem pár dní si myslím, že není zas tak o čem psát a shrnula bych to asi takto: galavečer si užil můj Vojta, který mne doprovázel. Vzala jsem ho s sebou záměrně, protože jsem tušila, že by tam mohl potkat svoje oblíbené youtubery, které ani vy ani já vlastně vůbec neznáme, ale tyhle děti prostě jo.
Už když jsem stála s Vojtou chvíli před divadlem Karlín, došlo mi, že kolem nás postávají teenageři. Na chvíli jsem zaváhala, jestli jsem si nespletla místo, ale ne.
Po vstupu dovnitř jsem záhy pochopila, že tento večer mému blogu určitě nepatří. Připadala jsem si tam trochu jako exot. Koho ten večer může zajímat blog, který píše ženská se silnou životní zkušeností? Bez sebemenší sebelítosti jsem musela v sobě konstatovat, že nikoho. Kolem mne se pohybovaly fanynky 12-16 let a vyhlížely své idoly. Ale mluvím o tom daném večeru. Bylo mi jasné, že nemám šanci to vyhrát, protože nás posadili do 5.řady a z té se nevyhrává. Taky se se mnou nikdo nechtěl fotit ani nechtěl podpis (vtip).
No a tak jsem celý večer, kdy jsme nebyli v sále, trávila tím, že jsem naháněla všechny ty videoblogery a Vojtu jsem s nimi fotila. Také Jakuba Vágnera s partnerkou se nám podařilo bez potíží ulovit. Takže synek ve svém živlu.
Když jsem si tak pak pročítala vaše komentáře k danému večeru u mého příspěvku ze čtvrtka tak s nimi samozřejmě souhlasím. Ano, ceny vyhrávali blogeři, kteří dělají úplně něco jiného než já a srovnávat moji životní zkušenost se šminky, selfíčky z dovolených nebo kabelkama se prostě nedá. A cítím to stejně jako vy, cenu jsem nedostala, ale u vás i u sebe jsem zvítězila. A je stejně úspěch, že jste mě dostali do finále!!! Takže spokojenost veliká!
Nominace do Czech blog awards mi ale přeci jenom přinesla něco pozitivního – blogu si všimlo spoustu lidí a nově se k nám připojili. Našli si mě díky tomu lidé se stejnou diagnózou jako já a mě se myslím podaří udělat lymfomům opravdu velkou osvětu.
A i novináři projevili o blog zájem, takže to celé cvičení, které jste se mnou absolvovali, nebylo úplně k ničemu. Za co chci opravdu poděkovat je, jak jste neskutečně vytrvalý!!! Moc si cením každého poslaného hlasu a toho, že jste pro mě byli ochotni zadat osobní údaje včetně telefonu. Deník raka skončil nakonec na 7.místě. Šťastná sedmička :-)
Od té doby se mi trochu ulevilo. Byl okolo toho docela stres, já jsem přemýšlela, jak vše zorganizovat abych na večer dorazila včas a nakonec vše klaplo na minutu, ale měla jsem toho plný brejle. Jsem poslední dobou už docela vyčerpaná a moje tělo prahne po dovolené, kterou budu mít až někdo o Vánocích. V den galavečera jsem si maximálně užila líčení u Margita Skřenková, tímto jí velmi děkuji, že si na mě udělala čas a hlavně, že se jí podařilo z mého účesu á la květák udělat něco chic. Margitko, jsi fantastická! A moje drahá Adéla Blažková, děkuji, že jsi nás propojila.
V práci se kolegům taky ulevilo, a jsou rádi, že nejsem celebrita, což znamená, že se s nima dál bavím, neblokuju si jejich telefonní čísla a nejsem nafrněná :-)
A tak jsem se vrátila zase do reality a ke svému blogu, na který jsem pyšná, protože pomáhá a to největší ocenění jste pro mě VY!

V pátek jsem si zašla zase po třech měsících na krev, to už víte. Vyčkala jsem trpělivě, než odbaví asi padesát lidí přede mnou. Sestřička mistrně napíchla žílu, která neprotestovala a dala, co měla.
A v pondělí si odpoledne sednu do čekárny na hematoonkologii a budu nervózní, jestli je z krve vše ok. Vždycky mám trochu pochybnost, nebudu vám nalhávat, že ne. I já si jedu občas psycho a bojím se, že se třeba nemoc vrací. Bohužel. A to i přesto, že vím, jak jsou tyto myšlenky destruktivní. Tudíž aktuálně makám na tom, abych v sobě uklidnila tuhle pakárnu a to, že mám zablokovaný krk, hrudní páteř a tlačí mě v mezihrudí, bude asi jenom proto, že jsem to poslední dny s tím stresem prostě nezvládla. Psychosomatický pako!

Mám radost, jak se dneska klukům povedl florbal. Vojta hraje za Spartu a kdyby to byl fotbal, tak musím říct, to samý jako Homolka v tom filmu: ty by rozkopali i Real Madrid!!!
Byli fakt všichni výborní.

Po cestě domů jsem Vojtu vzala ještě do SAPY na dobrou polívku. Máme tam oblíbenou takovou malinkou restauraci, kde vaří opravdu výborně. Vojta usedl na plastovou židličku vyřízenej jako žádost a zeptal se pána, jestli ta polévka bude pálit. „Ne, nebude, ty pálíš sám“, řekl pán :-)

Doma jsem padla za vlast. Chybějící spánek jsem doplnila na gauči a horká vana ze mě zase udělala člověka. Ještě, že jsem si v lázních koupila to Prissnitzovo mazání. Promazala jsem si krk i hrudník a hned je to trochu lepší. Jeli jsme pak s Vojtou koupit odměnu za dva vstřelený góly a já jsem v tramvaji smrděla tím mazáním o sto šest.

Ale abych ten celý divoký týden, který připomínal jízdu na tygrovi shrnula. U nás doma je bordel jako v tanku, ale koho to zajímá – mě ne a vás už vůbec :-)
Můj blog bude pořád TEN Deník raka, na který jste zvyklý. Nebudu nafrněná, nebudu vám tu servírovat žádnou virtuální realitu. Budu ho i nadále naplňovat články, které vám mohou být k užitku. Jsem ráda, že vám pomáhám, vy mi pomáháte také a moc.

V prosinci mě čeká spousta práce na chystaném knižním vydání Deníku raka. Teď je kniha aktuálně na jazykové korektuře a pak budeme redigovat texty.
A velké díky Pavle Sirůčkové,  která mi dělá profi fotky. Prostě je vás tolik co mi pomáháte. Dostávám prostřednictvím vás ocenění každý den.

Přeji krásnou zítřejší adventní neděli a zachovejte mi přízeň