VĚTŠINOU SI FEJETONY NECHÁVÁM NA PÁTEK, ALE ČTVRTEK BY SE MOHL URAZIT :-)))
VĚTŠINOU SI NECHÁVÁM FEJETONY NA PÁTEK, ALE ČTVRTEK BY SE MOHL URAZIT... :-)
Prosinec je měsíc, kdy na vás za každým rohem vybafne ta zrádná "christmas mood," která hbitě přetekla z listopadového Black Friday. Před Pandorou se stojí už dávno fronta každý den.
No a pak jsou tu večírky. Firmy zvou svoje klienty, investují nemalé částky do toho, aby se jejich klienti bavili, najedli se, odnesli si něco pěkného na památku a díky tomu jak to bylo super přišli i příští rok. Holubí letka in action.
Taky jsem byla na večírku. Pořádala ho jedna televize, mělo to být zaostřeno na zábavu a v klubu Mecca jsem vlastně ještě nikdy nebyla. Tak to bych měla napravit! A tak jsem vyrazila i s kolegyní.
Začalo to slibně, kdy jsem si zadala do navigace adresu klubu a zavelela jsem směr cesty směrem k vodě, jenže ono to bylo na opačnou stranu. Na to jsme přišly asi po 300 metrech. Tak jsme se zase vrátily, vůbec jsem se necítila trapně a tuhle nálepku "blbka s navigací" už jen tak neodlepím.
Když jsme dorazily na místo, tak jsem byla už totálně vymrzlá, protože jsem pro dress code casual zvolila šaty a vítr je místy trochu prosvištěl. Rukavice byly v teple doma, ale co byste pro zapomětlivost neudělali.
U vstupu do klubu už byla lehká fronta. Moje příjmení zachytila slečna až na třetí pokus. Vždycky lituji, že se nejmenuji Nováková. U šatny byl trochu zásek, ale ten pořádný na nás teprve čekal.
V celým klubu bylo takový to diskotékový osvětlení, což znamená, že vlastně hovno vidíte a sem tam ledka nebo reflektor. Tak jsme to prošly a za chvíli začal program. Moderátora bych strčila do kapsy, páč jsem vtipnější. Bohužel na něj nereagoval ani dav, takže mi ho nakonec bylo docela líto. Snažil se, to nemohu říct.
Oběhly jsme pár "atrakcí". Virtuální realita, vdechování helia (který na nás s kolegyní moc nefungoval, protože jsme asi moc drsný, že naše hlasy nezjemní ani tenhle plyn), samozřejmě smile box a borci s Techmanie to tam zajímavě rozjeli. Už jste někdy jedli zmrzlinu hozenou do tekutého dusíku? Musíte na ní půl minuty foukat, protože má mínus 200 stupňů
Když se otevřel raut, tak jsme stihly vlnu prvního turnusu, tudíž jsme zažily jen minimální frontu. A to osvětlení...! No, když kdysi svítili loučema tak to bylo v porovnání s tímto asi tisíc lumenů. Takže jsem zapnula baterku v mobilu a svítila jsem sobě i kolegyni na to co jíme, abychom věděly, co vůbec jíme a co vůbec chceme sníst. Protože splést si třeba wasabi s hráškovým pyré tak to vážně necheš. Danger zone a voděodolná řasenka nutnost!
Raut stál vlastně docela za prd. Taková navoněná bída. Sushi jakž takž! Ale s tím wasabi to sushi man trošku přepísk. Mečouna vycachtali v limetce tak, že z něj udělali jinou čeleď. Indický koutek skýtal zajímavé artikly, ale bohužel tomu chyběla ta chuť Indie. Mexický koutek postrádal skoro všechno mexické. Nejlepší byly kupovaný nachos.
Kohout na víně si to nezasloužil a jehněčí bylo sladký tak, že kdyby se podávalo venku, tak i v tý zimě se kolem něho udělá včelí roj.
Všemu chyběla chuť, což je u jídla dost zásadní. Pardon, já jsem na jídlo prostě pes. Vždyť jste o mém vaření už něco četli v knížce i na blogu.
Když jsme dojedly, byla už na raut asi kilometrová fronta. Tipuju, že po dvou hodinách čekání se mohla najíst aspoň půlka lidí z klubu. Zbytek nemělo šanci.
To, že nebylo kam odkládat použité talíře a v tý tmě to lidi rvali do všech možných prázdných sektorů a rohů, už jen nasvědčovalo tomu, že ten večírek bude stát pěkně za prd. Taky že jo.
Při zdařilém vystoupení Alexe Dowise, který kreslí světlem na plátno, už to šlo všechno jen z kopce. On totiž potřeboval pro kreslení tmu a trvalo notnou chvilku, než se komukoliv podařilo cokoliv zhasnout. Jako moc světla nikde nebylo a vypnout i těch pár se ukázalo být mission impossible. Přišly na řadu štafle a odpojování světel ručně. Vypnutí projektoru po dlouhých minutách si zasloužilo bouřlivý aplaus. Umělec mohl pokračovat. Byl statečnej a maloval úžasně!
No ale pak vypnuli vodu, což jsme zjistili na záchodech. Pro ty, kteří se začali řadit do té fronty, znamenalo vydržet to domů. Večírek byl avizován do 6ti do rána. Kam chodili čůrat, ví Bůh.
Bylo na čase zvednout kotvy, než si pro nás přijde žloutenka. Jenže už u šaten bylo jasný, že ten odchod nebude možný stylem "na angličana". Fronta už se začala slušně tvořit a vystáli jsme si půl hodinku. Každýmu druhýmu ztratili kabát, takže každýmu druhýmu ho taky hledali. Časová relativita se zhmotnila. Lidi z toho rostly jako palmy. Všude po zemi tekly nervy a rozmohl se tam takový nešvar. Lidi začali používat sprostá slovíčka.
Když už jsme konečně přišly na řadu, tak mojí bundu našli asi za 5 minut. Dokonce byla fakt moje! A kolegyně to měla horší.
"Vaše ramínko je prázdné." Kolegyně tedy patřila mezi ty každé druhé. Lidi se frontě se začali tmelit. Byl to neplánovaný teambuilding.
Do téhle prekérní situace se vřítila k okénku nějaká slečna a praví zpocenému šatnáři:
"Tady máte lístek, je to urgent."
Podívali jsme se na slečnu a zalitovali jsme, že nás tohle heslo nenapadlo. Jako blbci jsme stáli tu frontu celou. Stačilo říct "urgent." A kurva. Člověk se pořád učí.
Kabát se nakonec našel. Naše nálada byla zoufalá. Probily jsme se davem příchozích/odchozích/kuřáků mířících pod hřející hříbek konečně ven a kolegyně to zabila poslední větou:
"A dárek nám taky žádnej nedali."
"A jo...hele, never more."
Tohle byl večírek za všechny prachy. Jsem asi moc náročná.
A byla tam zima, což je na malý klub unikum. To už mi bylo teplejc, když jsem si sundala bundu ve třech stupních na Letný asi před 14 dny, kdy jsem fotila s mojí kamarádkou Pavlou Sirůčkovou tuhle fotku.
Ale díky moc za pozvání. Aspoň je o čem psát! Jen ty Prima okamžiky vezmu příště raději do svých rukou :-)
Sorry jako...