VIRÓZA
Začne to většinou mohutným kýcháním, které mi evokuje pocit, že se ze
mě uvolnilo všechno možné. No a druhý den se probudím s plamenomety v
nose. Takhle mi doma říkáme pálení v nose, které je na začátku nějaké
nepříjemné virózy příjemné asi jako šutr v botě. Samozřejmě nejčastěji
onemocním bacilem vždy po té, co si pro sebe řeknu, že je super, že už
jsem dlouho nemarodila. Dříve bych si snad myslela, že špatně zvoleným
rčením se dá něco přivolat. Ale kdepak slovem.
No a tak jsem
za týden zvládla posmrkat metráky kapesníků, i když vím, že zadní rýmu
člověk jen tak nevysmrká, a tak když jsem se pokoušela jak to šlo, tak
jsem se dávila kašlem a spát v noci? Tak to byla dost naivní představa,
že to klapne. Dneska jsem nastoupila do lékárny s tím, ať mi prodají
něco, po čem se už vyspím a nebudu kuckat každou hodinu. Vzala jsem si
to asi před dvěma hodinama a od té doby prožívám stavy beztíže. Kašel
ustal, zadní rýma už mě nedráždí a po týdnu si konečně připadám jako
člověk. Vydržela jsem toho v životě už daleko víc, než zadní rýmu, ale
deptalo mě to psychicky. Spánková deprivace udělala své.
A díky
bohu, že mohu pracovat z domova, když přijde tahle respirační nekázeň.
Ne každý tu možnost má - zejména díky své profesi. Neumím si ani ve snu
představit, že bych v takovýchto stavech chodila do práce jako dříve.
Nebo, že bych šla do práce s antibiotikama a byla tam samozřejmě déle
než 8,5 hodiny a zažila mraky frustrací. Zabilo by mě to. Naštěstí jsem
dneska už jinde, kde mají pochopení pro to, když někomu není dobře a
nikdo neprudí. A já jsem kupodivu při práci z domova daleko
efektivnější, protože mám na to svůj klid, nikdo mě neruší atd. Mám to
tak ráda i při psaní. Když píšu, tak v klidu, v prostředí, které důvěrně
znám. Ono je to celé o důvěře.
Jak to tak bývá, když člověk
zvolní, tak se rozleží hlava. Došlo mi, že toho na mě možná dolehlo
docela dost po dlouhé době. Mívám to tak, že jedu jedu jedu, pak si na
chvíli sednu a uvažuju zcela jinak....a navíc, vím, že mě toho taky hodně
čeká. Ale takhle jsem to chtěla. Prolítlo mi toho hlavou víc, než bych
chtěla, ale naštěstí jen prolétlo. Mám pocit, že je to i proto, že se
chystám psát další knihu, a možná jsem se k některým situacím, myšlenkám
potřebovala vrátit nebo se jim věnovat, abych si vzpomněla co jsem
cítila. Pochopila jsem, že už možná vypisuju do podvědomí možné dialogy,
možné situace, které propojím všelijak, aby se chytly souvislostí za
pačesy. Došlo mi, že já vlastně v hlavě pořád tvořím. Pořád a pořád. Mám
to tak vlastně ráda. Tvořivost ať si klidně jede. Ale rozum? Krásně to
vyjádřil Jan Werich:
"Když rozum nad něčím zůstane stát, o to rychleji se pak rozběhne. Rozum, který zůstane stát, je v pořádku. Nesmí si sednout."
Tak kéž by si na mě nesedaly i ty nosní plamenomety. Ale zase bych bez nich neměla možnost uvědomit si to, co jsem právě napsala....to, že už zase píšu, i když jsem si k tomu ještě nesedla.