ZAS TEN RAUŠ !!!

Už vím, proč poslední týdny mám takové zvláštní vnitřní rozpoložení, kterému jsem sama nerozuměla, protože oddych přes vánoce byl dostatečně dlouhý, takže bych logicky měla do práce naběhnout naspeedovaná, plná elánu a předsevzetí. Ale moje hlava byla prostě jinde. Děly se mi v mezidobí takové zvláštní věci, sny do toho nepočítám, to je na samostatný článek, byla tam párkrát ta pověstná hodina mezi psem a vlkem, také často zapomnětlivost, přejíždění stanic a tak podobně. Dneska mi spadnul na chodník telefon. Vojta to okomentoval tím, že stejně vždycky všechno rozbiju, toho to vůbec nevykolejilo. Hm, jak to jako myslel?
No nic...zkrátím to. Musela jsem si přiznat, že jsem totiž od začátku prosince zase v naprostým rauši. Je to přesně od doby, kdy jsem začala psát povídky. Myslela jsem si, že si jen tak hraju, abych z toho psaní snad nevyšla, protože jsem pořád čekala, až mi formou tří oříšků cvrkne do nosu tak nosné téma, že si sednu a budu psát něco velkýho. Jenže, já už jsem ty tři oříšky dávno rozbalila a píšu snad povídkovou knihu nebo co. Ze středy na čtvrtek tohoto týdne jsem napsala povídky hned dvě, z toho jedna je dokonce taková mírně detektivní. No a zase je pak jedna ráno, nebo jsou dvě ráno, málem aby si člověk už dal na čaj, ze spaní se stává mrknutí a z noci mžik. Ten RAUŠ je takový blíže nevysvětlitelný stav hraničící se šílenstvím. Chci vlastně hlavně psát a tvořit. Mám v hlavě tisíce postav a možných dějů, spojitostí a chci se v tom pořádně popatlat. Ale ráno je potřeba vystřelit do práce, ujistit se, že Vojta nejde v pyžamu, složenky se taky neplatí samy, prádlo stále nenašlo schopnost samočištění, nádobí ideálně kupovat dočasně papírový a domácí úkoly bych vážně nejraději rozpíchala vidličkou. Pořád mě někdo z toho toku povídkových myšlenek vytrhává a já si musím každý nápad poznamenávat, abych to zase v noci všechno mohla zachytit. Ráno jsem nepříjemná jako prdel, protože mi ten spánek logicky chybí. Mám toho v hlavě tolik, že těch povídek už je deset a mám pocit, že jsem teprve začala. Postupně to graduje. Musím to sepsat, jinak se zblázním.
Ono to zní možná úsměvně, ale je to vlastně taková droga, ke které mi vždycky přidruží ještě tik v oku.
Ta droga je dočasná, ono mě to zase pustí, ale teď to ještě nejde, protože cítím, že ještě není konec.
Jenže říkám si tak, jestli já k tomu tohle "drama" náhodou nepotřebuji více než klid. Ještě jsem si nikdy nevyzkoušela zavřít se někde na samotně u lesa a psát. Jak se tak znám, tak by mě pro změnu sralo to ticho. Ježiš, to je psycho.
Do toho připravujeme vydání mé nové knížky Princezna Psycho (jak příhodné pro předchozí větu)- 239 normo stran nefalšované vztahové náloži houpající se na dvou pomyslných váhách života jmenujících se MAYBE - tedy buď to dáš, nebo se z toho posereš. Tolik příprav a do toho já se rozhodnu psát? Hlavně, že to začalo tak nevinně...hehe. Ale nemusíte mít o mě strach. Tohle je takový zdravý chrtění. Vždyť žiju a proto můžu dělat to, co mě baví. A když se žije, tak to musí být pestrý. Jestli to klapne a Princeznu pokřtí ten, koho brzy oslovím, tak zjistíte, že jsem vážně, ale vážně v dobrých rukách. ✊🙌🍀

Dnešek byl dobrej a ten rauš jsem díky schůzkám trochu setřásla. Potkala jsem dneska dvě velmi milé a inspirativní dámy. Takové ty, u kterých cítíte, že se znáte už dlouho. Je jedno, jestli jdete na víno s kamarádkou, nebo je ta schůzka pracovní. Na každou z těch schůzek přijde člověk, který když vám sedne, tak neměříte čas.

Nejvíce mě ale pobavilo:
Jaké máte, prosím, heslo na wifi?
"slusivamto"
"Co?"
Bez háčků a bez čárek.
Hahaha 😂