ŽIVOT JE HOLT PROJEKT

Od té doby, co se moje onkologické kontroly prodloužily ze tří měsíční frekvence na půl roční, se cítím výrazně svobodnější. Naposledy jsem byla na konci srpna a tak listopad by byl právě teď v kurzu a já bych se zase klepala strachy v té čekárně, louskala nazpaměť nějaký text, abych zabavila mozek, protože žádná kniha se nedá číst, protože se na to nedá vůbec soustředit. Hlavou vám jede pořád ten šílenej blud.
Jsem od toho teď oproštěna a je mi líp. Ale není to tak dávno, kdy jsem málem zvracela strachy v srpnu, kdy bylo vyšetření CT po roce. Jakmile zaznělo z doktorových úst, že jsem čistá, tak jsem rozjela život ve stylu žiju si a jako žít si budu.
Potkala jsem tehdy v čekárně CT staršího pána. Právě přiletěl z Řecka, kde přechodně bydlí a podniká.
"Víte, jsem tu pár dní a musel jsem převést manželčino tělo. Bohužel zemřela na lupus. No a já mám asi nejspíš tuberkulózu, proto mám tu roušku."
S tím pánem jsem prokecala u popíjení kontrastní látky bezmála 45 minut. Ztratil ženu, sám měl nález na plicích a ani slůvkem nezavadil o sebelítost, ani na okamžik nebyl ztracenej, byl tady a teď, silný, samostatný a odhodlaný jít životem dál, ať už mu servíruje cokoliv.
"Tak hlavně ať vy jste zdravá," rozloučil se se mnou, když mne zavolali dovnitř.
To setkání mi hodně pomohlo. Pomohlo mi uvědomit si, že každý máme svoje trable. Já měla strach a on někoho ztratil a k tomu nevěděl, co mu přesně je. Nikdo nevíme, kolik času nám zbývá, nevíme nic.
Nemám upřímně ani moc času na to přemýšlet o tom, jestli se něco děje nebo ne. Našla jsem se v nové práci, je to příjemná změna, kterou jsem chtěla a tak ji mám. Je to obrovský rozdíl a každý den si do zrcadla poděkuji za to, že jsem to pro sebe udělala.
A pořád někde lítám, potkávám lidi, bavím se s nima, píšu, sportuju, píšu, žiju a pak zase píšu, čerpám energii z inspirativních lidí a snad ta moje energie taky není k zahození.
Konečně prostě nemyslím nějakou delší dobu na nemoc. Najednou mi rok 2015 připadá už hodně vzdálený. Myslím, že jsem udělala dobře, že jsem svůj příběh sepsala, protože dnes už bych si tolik detailů nepamatovala. Taky se mi už tolik nesvírá srdce, když se projdu po Karláku a uvidím okna denní nemocnice, kde jsem si něco odžila. Sejde z očí, sejde z mysli.
Prožívám teď velmi náročné a místy i bouřlivé období. Je plné změn, vztahových otázek a rozhodnutí. Ale nějak cítím, že mě to nezlomí. Zlomit jsem se nechala v životě už několikrát a vždycky mě to jen vrátilo do začarovaného kruhu. Nějak jsem se rozhodla z něj už jednou provždy vystoupit.
Ani byste netušili, co je to za cirkus!
Možná bych se měla přihlásit třeba na výcvik pilotů...nevim, jen nápad, abych se tak nenudila (haha).
Jo a ta knížka, kterou jsem se rozhodla psát se teda rozhodně nepíše sama, ale makám na tom, vono si to sedne....protože vono si to vždycky nakonec všechno sedlo. To jen já jsem si to prošpikovala pokaždý něčím, co tam ani nemuselo být.
Život je holt projekt.