Dnes je má DERNIÉRA. Tedy pokud to nezakřiknu. Další rozpis chemoterapií
vlastně nemám.
Je brzo ráno a jediný, co mě napadá, je, ať to mám brzo za sebou. Ať
alespoň dneska to odsejpá.
Jedu tramvají a myslím na to, že naposled to nějak zvládnu, třeba to
bude rychlý.
V uších mi hrajou zase Psí vojáci:...
Den ctvrtý
Ráno za okny prší jako o život. Ajaj, tak to nevím. To, čeho jsem se
bála, se splnilo a vypadá to, že tenhle den bude jenom do počtu.
"Ježiš, já jsem si včera zapomněla píchnout tu injekci Fraxiparinu,
tak snad to nevadí, když si ji píchnu dnes." Rychle zaštrachám v batohu,
vytahuju desinfekci a injekci a snažím se vše zachránit....
Den tretí
Noc byla zase docela dobrá. Vyfasovala jsem postel dole u zdi, tedy ne
na palandě. Muž se obětoval a vylezl si nahoru. To se cení.
Ten pokoj mě vyloženě sere. Když si vzpomenu, kolik to stálo... Fuj,
za tohle bychom bydleli v Berlíně snad ve čtyřhvězdě. Ale dobře no, teď
je situace taková...
Den druhý
Ráno se probouzíme docela brzy. Noc ušla, vyspala jsem se. Až na to, že jsem
vyfasovala horní palandu, k níž nahoru vedl žebřík, který aspiruje na cenu
roku. Byl to totiž levitující žebřík, to znamená, že když jsem na něj došlápla,
tak se zhoupnul a vší silou praštil do postele, čímž způsobil šok spícímu pode...
Den první
Naposledy jsem tu byla před několika lety. Z letiště jedeme hned na vlak,
který nás zaveze do centra. Vedu skupinu. Samozřejmě, že nastoupíme
do špatného vlaku, protože ten náš jede až po tomhle, ve kterým sedíme,
a já jsem přesvědčena, že to mám v malíčku.
Ve vlaku se ptám spolucestujících, jestli tenhle vlak jede do centra....
Budík ve 4:30 je přísný. Venku je ještě tma. Ale cítím se vyspalá. Tak
jo, tak je to skutečný, dneska prostě odletíme z tohohle horkýho pekla
a bude mi líp. Určitě.
Letiště. Necháme se odbavit. Muž si samozřejmě musí dát poslední
cigáro. Trpím. Už by se na to mohl vysrat.
Za chvíli poletíme, nemáme zase takovou časovou rezervu. Najdeme...
Jsem sedmý den po páté chemoterapii. Zítra musíme brzo vstávat, protože
letíme už v sedm ráno.
Samozřejmě, že mi tento výlet schválil můj doktor na hematologii.
Vše jsem s ním konzultovala. "Ale budu klidnější, když vám předepíšu
injekce na ředění krve, kvůli cestě letadlem."
Den před odletem si injekci dle instrukcí doktora píchám do břicha....
Je 6:14 a zase vyrážím z domu. Venku už je 25 stupňů. A do háje, to bude
náročnej den. Mám stažený žaludek z toho všeho, psychicky jsem na
dně a jinak se sotva šourám.
Jen ta rtěnka je na mě magická. Jinak jsem troska.
Nasazuju roušku a jdu na náhradní spoj. Tramvaje totiž nejezdí, je
Mám pocit, že můj muž musí být jednoznačně v prdeli. Chodí bytem
a je přesvědčen o tom, že má nádor na mozku. Na můj dotaz, jak to ví,
mi odpovídá, že to četl na internetu. Je to vždycky stejný. Začne ho něco
trápit, hodí to do Googlu a už si určuje diagnózu. Mám chuť ho uškrtit.
Jdu na hematologii. Můj doktor, který mě jediný vždycky uklidní, mi
má konečně vysvětlit, jak dopadlo kontrolní vyšetření PET/CT po třech
chemoterapiích.
Zase čekám. Pamatuji si, že už se v čekárně tak nudím, až zjistím, že
tam jsou k zapůjčení erární knížky. Prohrábnu mini stoh a v ruce mi
zůstane jedna "CO TO JE VLASTNĚ SMRT?"....
