Tereza Schillerová

Blogerka a spisovatelka

Narodila jsem se 20.února 1980 v Praze a zde taky žiju:-)

Ve znamení jsem Ryba, ale v některých horoskopech je Ryba až od 21.2., takže co vlastně jsem??..Ale vem to čert, Vodnář nebo Ryba, obojí je ve vodě. Jsem něco mezi. Jo a jsem extrovert...i když možná každý sudý pondělí introvert....Takže ambivert.

Měřím asi tak 175 cm.

Vystudovala jsem všeobecné gymnázium, na kterém jsem běžně propadala z matematiky. Ale nakonec jsem to dala.
Hodně mě bavila mě biologie a chemie - bez nadsázky. Dobrovolně jsem si tyhle předměty zvolila jako maturitní. Přitom jsem měla vždycky talent spíše pro literaturu a jazyky. Psaní mě bavilo už za studentských let. Škoda, že jsem vyhodila svoje "deníčky" z puberty. Byly tak plný těch dospívajících sraček a depek:-)) Ráda bych si to dneska přečetla, ale smůla... Četla jsem i deníky mojí babičky z doby, kdy byla totálně nasazená.....to deníkování máme prostě v rodině. Proto píšu zase deník. Jen by mě v životě nenapadlo, že ho pojemenuju Deník raka. Rakovina??? Tu mají přeci "ti ostatní", to se mě netýká!!!!

Po maturitě jsem chtěla studovat medicínu nebo psychologii, ale nakonec jsem se věnovala intenzivnímu ročnímu studiu anglického jazyka. V 19ti letech jsem odcestovala sama do Anglie. Tenkrát měli  Student Agency malou kancelář na "Ípáku"... taková "piďi firma" - prostě vše klaplo a po 25 hodinách jízdy busem jsem se ocitla v Londýně, kde si mě vyzvedla rodina, u které jsem měla pracovat jako Au Pair. Člověk si prostě pořád pamatuje ty první pachy....Velká Británie je ostrov a přesně TO bylo cítit ve vzduchu na Green Coach Line, kde jsme zaparkovali. Rodina  bydlela v Abbotts Langley, což je poblíž Watfordu, na sever od Londýna "cobykamenem", kousíček od Leavsdeanu, kde jsou mj. velmi známá filmová studia.

Po návratu jsem dva roky vyučovala angličtinu na základní škole. Bylo mi 20. Obdivuju se za tu odvahu stoupnout si v tomhle věku před plnou třídu. Učila jsem 4.-9.ročník. A mě ty děti bavily. Připadaly mně tehdy ještě "normální", "youtuber free", takže nečuměly doma do tabletů, ještě chodily ven....

Moje profesní dráha pokračzhe v korporacích, kde jsem se věnuji marketingovým aktivitám.

Ano...v dubnu 2015 mi diagnostikovali non-Hodgkinův lymfom. A začal marast (lidově: "kurva očistec").  Rok poté jsem založila na facebooku osobní blog  pod názvem Deník raka, kde jsem se rozhodla sdílet svoje pocity z období nemoci a po ní. Mým cílem bylo dát veřejnosti k dispozici otevřenou zpověď, protože takovou jsem na netu nikde nenašla. Kdybych byla bývala četla to, co jsem napsala já, nepřipadala bych si během léčby jako blázen. Měla bych možnost se ztotožnit s pocity a emocemi, které bouchaly jako miny, kdykoliv si člověk šlápnul byť jen na tkaničku u boty....
Mám jednoho syna. A ten byl u toho. On byl ten, kdo mě motivoval pro to chtít žít a nevzdat se. Motor plný tisíců koní.

A dnes? Dnes jsem zdravá. Ano...život v remisi je doživotní nejistota. Máme tu ale někdo z nás cokoliv jisté? Zdraví se nedá koupit, ani štěstí, natož smysl života. Smysl si můžeme určit každý sám, vlastního štěstí jsme každý strůjcem, ale zdraví je pro mě to nejdůležitější. Bez zdraví nelze nic.

Mám hodně životních snů....ano hodně, protože jsem se naučila myslet na sebe, pořád se na něco těším a sny si plním. Věřím si, rozhoduji se, nic neodkládám na vhodný okamžik, žádný takový okamžiky podle mě nejsou. Co já vím na jak dlouho tohle "free style" období mám? Čím více jsem si o rakovině přečetla, čím více lidí jsem poznala, kteří ji měli, čím více příběhů jsem  o nich napsala....tím méně jí rozumím. Mám pro ní několik jmen: zrcadlo, fuck up a nevypočitatelná mrcha. Ptát se proč a jestli je k někomu spravedlivá prostě nemá smysl. Hodně mi dala, ale taky mi vzala...V každé bitvě, byť vítězné, prostě vždycky něco ztratíte.  (sepsáno 2017)