A POŘÁD TA BLOGERKA ROKU...

Ve čtvrtek večer mi napsala čtenářka Edita, že mi gratuluje k postupu do finále Blogerky roku.
A sakra....já tam fakt jsem, problesklo mi hlavou.
"Poslala jsem Ti hned hlas."
Aha, ono se zase hlasuje.

Takže tímto drahé Edit děkuji za milou spolupráci !😘😀

Druhý den jsem zaspala. O 10 minut. Budík vyluzoval najednou nějaký nezvyklý zvonění, pípalo to jako ptačí hnízdo, vůbec netuším, kdo mi to tam nastavil, ale docela dobře se u toho spalo. Vlastní intuice mi ale rozlepila oko a zjistila jsem, že je to opravdu mobil a žádný zobáčky. I přesto, že jsem si v duchu pomyslela něco o prdeli, tak jsem šla něžnou rukou prošťouchnout oči Vojtovi a se slovy "vstávej brambůrko", jsem mu vytáhla žaluzie, aby to vzal doopravdy. Spal jako dudek, protože šel trochu později spát, dávali na ČT2 Kuchaře na cestách a pak Bedekr a to my rádi. Taky jsme otevřeli to vínko a popíjeli, protože jsem přeci ve finále Blogerky roku !!! a ráno jsem zjistila, že mám trochu kocovinu. Občas to prostě nesedne, což nechápu, po té praxi co mám za sebo🍷😇

Ale kupodivu ranní výprava šla jako po másle, Vojta docela fungoval a tak jsem byla sama překvapená, že jsme nachystaní k odchodu ve stejný čas jako obvykle když jdu s ním, protože to mám po cestě na autobus, jsem prostě dobrá matka, která si to umí zorganizovat. Pche!
Teda to jsem si myslela do doby, než mé oko utkvělo na prázdné svačinové krabičce.
Hned jsem si vzpomněla, jak jsem takhle Vojtu vypekla nedávno, svačina teda byla hotová, ale zůstala v ledničce a on šel do školy jen s vodičkou a po návratu pronesl: "Tak Ti pěkně děkuju, byl jsem hladovej jako kůň."
Takže jsme si zase sundali bundy a já jsem mu namazala rohlík, rozkrojila jablíčko, do vodičky šťávičku, jak to má rád a dokonce jsem mu to nezapomněla dát do tašky.
"No mami, není to sice dneska vychlazený, ale nevadí, já se s tím nějak smířim."

Vzala jsem ještě prázdnou láhev vína, že jí vyhodím. Tyhle rány do kontejneru na sklo na vás vždycky sousedům prozradí, co jste dělali den předtím, takže pokaždý to tam házím diskrétně a tvářím se, že vyhazuju skleničky od přesnídávky, jenže kontejner byl čerstvě vyvezený, takže to hezky zadunilo, pětkrát hlasitěji než obvykle. Plán nevyšel.

Před školou pusu Vojtovi a hurá na autobus.

V autobusu bylo asi 45 stupňů. Otevřela jsem okénko a divila jsem se, že ostatní, co už autobusem pár minut cestují ještě žijí. Hm, asi jinej gang. Sundala jsem čepici, šálu, rozepla bundu a snažila jsem se předstírat, že to topení netopí na plný koule, ale jen na jednu kouli, ale nějakou chvíli se mi to nedařilo. Měla jsem strach o svoje podrážky, myslím, že se začínaly odlepovat. Ten autobus byla pojízdná sklárna.
Při potupném popojíždění v krizovém úseku jsem se uvedla do stavu přemýšlení. Asi jsem přemýšlela o životě, protože jsem se probrala z tranzu skoro až v cílové stanici. Když jsem si zapínala bundu, tak jsem zjistila, že můj zip je úplně rozžhavenej. Můj zadek ugrilovanej a jen tak tak, že se mi nezačaly zapalovat lejtka. Náhlé vzplanutí k Nevím Komu.
Venku jsem nasála vzduch. Pane jo, ten chlad mi probodl plíce. Rozdíl asi 50 stupňů.

Na cestě zpátky domů jsem chytla spoj, kde se naopak na topení šetřilo. Říci v ten moment nahlas slovo "voda", tak mám rampouch jazyku. Venku mrholilo a zima mi lezla až na mozek.

Doma jsem pak přelouskala ta kvanta komentářů, vzkazů, sms, zpráv a mailů. Kdybych na tohle čekala v dubnu, kdy jsem tento blog zakládala, tak bych se nedočkala toho co se kolem mého blogu teď děje. Tehdy jsem se musela utvrdit u mojí drahé Adél, že TO mám opravdu zveřejnit a pak jsem ani nedoufala, že to někdo bude číst. Byly to rozporuplné pocity, šla jsem z vlastní kůží na trh, se srdcem na dlani a osobní zpovědí. Bude to vůbec někoho zajímat? Pomůže to někomu? No a dnes je vás tu přes 5000 !!!
A mě to dochází až postupně. Občas jsem prostě v něčem trochu pomalejší.

Včera jsem také dostala hned několik nabídek na vydání knihy. Připomnělo mi to zase ten můj oblíbený film Julie a Julia a je mi z toho tak hezky u srdce. Ono to takhle opravdu funguje. Naštěstí už svého nakladatele mám, našli jsme se dříve, než jsem doufala.
Zavalili jste mě obrovskou vlnou povzbudivých vzkazů a já za ně neskutečně děkuju.

Prožívám vám - DÍKY VÁM - velmi intenzivní období, na které budu jako stará babča, s rozpitou výraznou rtěnkou na rtech, s láskou vzpomínat.

Pokud se chystáte o víkendu do autobusu, tak jděte raději pěšky, ať nejste nemocní. Pakliže si ovšem v některém spoji chcete vyfoukat sklo, tak mohu doporučit konkrétní 😂

Zachovejte mi přízeň✌🏻️🙏
Tereza