14. KVĚTNA 2015 - MOJE PRVNÍ CHEMOTERAPIE

Tak a je to tady. Den D. Den, kdy mi má začínat svítat naděje na záchranu
života. Konečně začínají chemoterapie.
Jedu do nemocnice. Na odběrech jsem nakonec byla už den předtím,
abych tam pak zbytečně nemusela čekat na výsledky biochemie.
Vcházím do budovy nemocnice, stoupám do 1. patra. Jdu se za TOU
sestrou ujistit, kam přesně mám jít. TA sestra tam není, chodí až po
desáté.
Jiná sestra mě zavede na denní nemocnici. Respektive mě postaví do
fronty.
"Co to má, panebože, bejt?" říkám si v duchu pro sebe.
Znejistím a navenek poslušně stojím. Uvnitř se odehrává peklo.
Přijde na mě řada.
"A vy jste?" ptá se sestra.
Sděluji jméno a hlásím, že jdu na PRVNÍ chemoterapii.
Tak si sedněte a čekejte.
Ne, ani tady se nesnaží být originální.
Myslím si, že už asi čekám na to, až mě zavolají na TU chemoterapii.
Tak čekám.
Uplyne hodina a nic. Jdu se ptát sestry, co se bude dít a kdy půjdu na
řadu.
"Nejdřív vás musí vidět doktor."
Nechápu jaký a ani mě nenapadlo, že tam nějaký je.
"A to mám někam jít?" ptám se nechápavě.
"Ne, on si vás zavolá."
Hm, o moc chytřejší nejsem a vracím se zpět na místo. Jenže to je už
obsazené. Všichni jsme v menší chodbičce do tvaru L. Hned po příchodu
jsem si všimla, že do chodby nemá ani kudy proudit vzduch. Je tam
na padnutí. Z chodby vedou troje dveře do místností, kde jsou pacienti.
Tam asi pak půjdu taky. Záchod tam naštěstí mají. A taky časopisy
z roku 2012. Ten den projde denní nemocnicí (tedy ambulancí, která je
připravena na podávání chemoterapií a transfúzí krve), 60-70 lidí, kteří
se léčí onkologicky či s poruchami krvetrvorby.
Naprosto mi nedochází systém, který tu mají. Jsem tu poprvé. Stalo
by se něco, kdyby mě některá ze sester seznámila s tím, co se bude dít,
jak to tu chodí atd.? Jak mám vědět, že z některých dveří vyjde doktor
a co bude jako potom? A jak to všechno bude dlouho trvat?
Píšu domů SMS, jak je to tu šílený. Čekám už druhou hodinu a nevím
vůbec, co se bude dít.
"Vydrž to."
Nakonec mě volá doktor.
"Takže vy jste tu dneska poprvé, léky vám váš doktor teda napsal?"
Nedochází mi jaké.
"Prednison jste tedy teď brala nebo berete?"
"Ano, ten mi pan doktor předepsal a beru ho a taky Milurit."
"A máte s sebou Kytril?" (lék proti zvracení)
"Ano, ten mám."
"Tak jo, takže léčbu máte od doktora rozepsanou, takže se běžte posadit
do čekárny."
Dělají si tu ze mě prdel, prolítne mi hlavou? Co to je sakra za prohlídku?
Vždyť se na mě vůbec nepodíval, zmateně se mě ptá na nějaký léky
a pak mám jít zase čekat?
"A kdy mi dáte tu chemoterapii?" ptám se zmateně a uvnitř to ve mně
už vře.
No, teď jsem to odpinknul v počítači, takže v lékárně to teď musejí
namíchat. Někdy to trvá hodinu, někdy dvě."
Mám chuť se zabít.
Takže další hodiny čekání?
Jsem naprosto vystresovaná z toho, že v tý vydejchaný chodbě budu
muset trčet ještě tak dlouho. Je to tu tak nedůstojné.
Sestry kmitají sem a tam. Připomínají mi Stepfordské paničky. Jsou
bez výrazu nebo s náznakem mírného úsměvu. Pořád vidím ty jejich
typické pózy a tácečky, na kterých nosily kapačky a injekce. Každému
položily stejnou otázku, každá měla stejný grif, když si braly rukavice,
každého stejně obsloužily. Unisono pianissimo. Ty jejich pohyby mi
utkvěly v hlavě a po několika měsících jsem u nich nezaznamenala žádnou
změnu. Tyhle sestřičky fakt musejí být vzadu na klíček, myslím si.
Po hodině a půl vyjde jedna Stepfordská panička mezi dveře sesterny
a řekne moje jméno. V ruce má velkou kapačku, odhaduju, že její obsah
může být jeden litr.
Dává mi postel. Postelí je v denní nemocnici pět. Všechny jsou obsazené,
tuhle držely pro mě.
"Takže, dneska jste tu poprvé, proto to bude dlouhý. První vám dáme
vykapat Mabtheru, ta bude kapat asi 4 hodiny podle toho, jak to rozepsal
pan doktor. Je tu totiž riziko alergické reakce, tak to musí kapat na
začátku opravdu hodně pomalu. Pak vám řeknu k těm dalším kapačkám
ještě něco, ale teď tam teda dávám tohle. To je ta biologická léčba."
Sestra mistrně napíchne kanylu.
"Předtím vám ale musím píchnout Dithiaden, ten vás ochrání před
alergickou reakcí. Budete teda nějakou dobu otupělá, takže pospávejte,"
a usměje se. Takže není na klíček!
Do žíly mi proudí premedikace a já začínám být úplně mimo. TA
sestra mi radila, ať si na první chemo určitě vezmu knížku, že to bude
dlouhý... Jo, jenže já na ni teď vůbec nevidím.
První dvě hodiny klimbám.
Vedle mě leží pán. Není z Prahy. Přivezla ho sanitka. Leží tam ty dvě
hodiny a každou chvíli volá doktora. Čeká na transfúzi. Má tam doprovod.
Vypadá TO jako manželka, ale po celém dni s nimi stráveném
pochopím, že je to jeho sestra. Já ležím u okna, pán uprostřed. Ta paní
má pocit, že jí to tam patří, takže se neohleduplně producíruje po pokoji
a chodí neustále kolem mé postele, která je u okna, a tudíž s "největším
soukromím", ale ona mi ho narušuje, protože mi každých deset minut
leze do mého prostoru. Sere mě.
Pak jde ke svému bratrovi (typuji 75 let) a kárá ho: "Prosim tě, už se
konečně napij, od rána jsi skoro nic nevypil."
"Ale já nic nechci," odvětí vztekle on.
"Sakra, ale musíš přece něco pít. A máš hlad? Mám ti vybalit tu
housku?"
"Ne, já nechci žádnou housku, nemám hlad. Pane doktore, kdy mi už
dáte tu krev?"
Je to šílený.
"Prosim tě, neřvi tu a už se konečně napij!" kárá ho opakovaně.
"Au, nebij mě!" říká ten pán.
"Já se z tebe zbláznim," říká ta jeho sestra naštvaně a jde zase do
čekárny.
Myslím, že ji každou chvíli pošlu do hajzlu.
Snažím se uklidnit. Jsem tu přece kvůli sobě. Proč se tímhle rozčiluju?
Jenže jde to jen těžko ignorovat.
Pán konečně dostává transfúzi a usíná. Já pořád kapu Mabtheru. Už si
můžu číst. Dithiaden už nepůsobí tak silně. Čtu detektivku, je to bichle.
Po 3,5 hodinách mi přichází sestra říct, že se MŮJ pan doktor na mě
přijde osobně podívat. Jakmile se personál dozví, že má dorazit, začnou
být všichni naprosto vzorní.
Doktor přichází. Podává mi ruku a ptá se: "Jak je?"
Chválím před ním sama sebe za to, že reakce na Mabtheru nebyla
žádná.
"Tak to je super, ne?" odvětí. "Sestro, jak bude ještě dlouho kapat ta
Mabthera? Už to kape asi čtvrtou hodinu," zeptá se netrpělivě.
"No, ještě to vypadá tak na hodinu, tak máme to zrychlit?"
Kapání se zrychluje, za půl hodiny přijde na řadu chemoterapie.
Pán vedle mě se probouzí. Nyní čeká, až ho přecévkují. Obšancují ho
plentami a jdou na to.
Pán bolestí vykřikne a personál ho tiší, že už to bude dobrý. Místností
se rozšíří pach moči. Moc mi to nepřidává. Prostředí je opravdu náročné.
"A jak to zvládáte doma?" ptá se ho sestra.
"No, podívejte se, já si nasekám dříví, zatopím si... Zvládám to, sestři,
docela dobře."
Nikdo z nás mu to evidentně nevěří.
Po chvíli přichází ta jeho šílená sestra.
"Vždyť z tebe nic do toho pytlíku neteče. Asi ti to udělali blbě!!"
"Prosim tě, uklidni se a nech mě bejt."
"To je proto, že vůbec nic nepiješ. Od rána ti tu říkám, ať se napiješ!
Proto z tebe třeba taky nic neteče, víš?"
"Ježiš, nech mě už bejt a běž pryč!"
Naštěstí ta můra na chvíli odchází.
Přichází sestra s MOJÍ chemoterapií. Jsou to ještě dvě kapačky.
Pochopím, že zabalená v alobalu je TA chemoterapie. Předtím, než to
do mě "pustí", mi do žíly proudí Kytril (lék blokující zvracení) pak ještě
kortikoidy... a pak cytostatika (Doxorubicin).
"Takže takhle oranžová vodička je ten náš zázrak," usměje se sestra.
"Až se půjdete vyčůrat, tak se nelekněte, že je to oranžový. Hlavně dneska
hodně pijte. Čím víc vody vypijete, tím víc se to pak vyplaví. Jinak
teda bacha, budete mít trochu zblbý sliznice. Dneska si dejte k večeři
něco lehkýho, protože se může stát, že se vám všechno, co pak sníte,zprotiví. Ten Kytril vás podrží několik hodin. Zvracení opravdu nechceme,
ono se to pak strašně blbě zastavuje a přišla byste o vodu. Takže
až budete doma a bude se vám dělat "little šoufl", tak si dejte ten Kytril
v tabletě a mělo by to být dobrý. No, jinak budete unavená asi 14 dní."
Po 6 a půl hodinách konečně dokapu i poslední kapačku - Endoxan,
ta bude kapat ještě 60 minut.
Jsem naprosto sjetá.
Jsou čtyři odpoledne a oddělení se zavírá. Vyzvedne mě muž, naloží
do auta a jedeme domů.
Byla to šichta, co víc na to říct.