14. ZÁŘÍ 2015 - POSLEDNÍ PET/CT

Den před tím píšu Adél, abych zjistila, v kolik bude v práci. Posílám tam
totiž muže na výtěr krku, protože ho bolí.
Jsem na něj asi dost naštvaná, protože jí píšu toto: "Adél, a rovnou ho
tam zastřel."
"Ahoj Terouši, pošli ho ráno, jak chceš, a ať si nečistí zuby, výtěr bude
přesnější."
"Jsi zlatá, díky, přijde po osmé hodině až vyexpeduje ráno Vojtu. Já
mám od sedmi hodin PET/CT."
"Neboj, já se o Jirku postarám."
Ráno vstávám v pět hodin. Musím být na místě alespoň půl hodiny
před termínem, tedy 6:30, aby mě před samotným vyšetřením mohli
připravit. Jsem samozřejmě na lačno.
Do nemocnice přicházím v 6:09. Super, budu první na řadě a v devět
ráno už budu hotová. Ale ouvej, před dveřmi už stojí rodinka a zvoní.
Sakra, vím, co to znamená, že ten pán, co tam je už od 6:03, půjde na
řadu přede mnou, a tudíž mi čekání prodlouží o 30 minut. Néé...
Jsem už zase ve stavu, kdy to chci mít za sebou. Po měsících neustálých
čekání mě už i těch pár minut navíc vnitřně zabíjí. Jako bych to
snad mohla změnit!
Sestra nás pouští dovnitř.
Po půl hodině mě volá jiná sestra do přípravny. Musí mi napíchnout
kanylu a taky vzít glykémii.
Otočí se ke mně na chvilku zády a skloní se k šuplíku. Přes bílé
nemocniční kalhoty jí prosvitnou kalhotky s obřím Mickey Mousem.
Snažím se nesmát.
"Tak jdeme na to, ukažte ruku..." Sestra zaškrtí žílu a poklepe na ni.
To nenávidím.
Vpíchne jehlu dovnitř a... a nic.
"Sakra, ono to neteče. Pila jste dneska něco?"
"Vypila jsem ráno asi půl litru vody... možná víc."
"Hm, to je divný," říká a neustále žílu zkoumá, chvíli jehlu povytáhne
pak zase šoupne zpátky a pořád nic.
Začíná mi být nepříjemně.
"Nedělá se vám špatně?"
"No, zatím ne, ale šťastná z toho nejsem."
"No, tak já zkusím druhou ruku."
Natahuju ruku. Sestra zkoumá můj ohyb, ten se jí nelíbí, protože tam
je žíla propíchaná skrz naskrz.
"No, tam jsem měla nejednu kanylu během léčby."
"Hm, tak to ne, zkusíme zápěstí, otáčím ruku a nabízím ji dobrovolně
k mučení. Sestra vpíchne další jehlu.
"Ježiš, vono to zase neteče!" vykřikne zděšeně.
Začíná mi být už hodně divně.
"Tak počkejte, já vás nechci mučit," říká sestra. Nechce, ale dělá to,
blikne mi hned hlavou.
"Tak já to zkusím o něco vejš." Jenže zase nic.
"Au, to bolí," řeknu a sleduju, jak se mi na zápěstí začnou dělat solidní
modřiny.
"Tak vydržte, zavolám kolegyni, která to zkusí, protože mně se to prostě
nedaří."
Přijde kolegyně. "Je vám dobře?" zeptá se mě.
"No... já nevim," říkám.
"Protože vypadáte, že nám tu každou chvíli omdlíte!"
"Ale já se nechystám omdlít, jenom je mi to už nepříjemný, bolí to
a nikde nic neteče."
"Zkusíme to na hřbetu ruky."
Moc jí nevěřím, že to tam napíchne. Žíly mi tam v tu chvíli připadají
tak slaboučké.
Ale překvapuje mě. Mistrně napichuje na první pokus a světe div se,
krev teče! Na chvíli už jsem věřila, že ve mně krev zhoustla natolik, že
se snad změnila na gel.
Sestra mi nasazuje apartní rukavičku a je to hotovo. Trvalo to asi
20 minut. Jsem regulérně zpocená.
"No, cukr v krvi máte vyšší, ale na tohle vyšetření je to pořád docela
dobrý."
Mám hodnotu 7,5. To jsem v životě neměla, a to jsem nalačno!
"No, víte, může to být i tím Prednisonem, který jste brala, a taky strachem.
On strach zvyšuje hladinu cukru v krvi."
Aha, tak to by sedělo.
Přecházím za doprovodu dvou sester do stíněného boxu, ve kterém
teď strávím zhruba hodinu. Budu popíjet kontrastní látku. Nacházím se
v radioaktivní zóně, protože dostanu radiofarmaka.
V boxu je lehátko a připravená deka.
Přichází lékařka. Provede mě dotazníkem a její pohled ustrne na mojí
rtěnce.
"Máte krásnou rtěnku," usměje se na mě a její pohled spočine v mých
očích. Zcela mi odzrcadlí můj momentální stav - smutek a strach.
"Tohle je vaše třetí PET/CT*, teď budeme zjišťovat, jak vše vypadá
po šesti chemoterapiích, takže držím palce, ať jsou výsledky
vynikající."
"Teď pomalu popíjejte kontrastní látku tak, abyste ji vypila během té
hodiny. Kdybyste potřebovala na toaletu, tak si dveře otevřete tímto tlačítkem
a pak je po sobě opět zavřete. Přikryjte se dekou, nesmí vám být
zima. Zhruba 24 hodin budete radioaktivní, nepřibližujte se tedy blíže
než na metr těhotným ženám a dětem."
Místnost je pod kamerou.
Sundám si náušnice a uložím je do peněženky. Z kabelky vytáhnu
knihu a pak se zachumlám do deky. Usrkávám, čtu, koukám do telefonu.
Je to dlouhá hodina.
Když přijde ten správný čas, tak se do telecomu ozve hlas sestry.
"Zajděte si na toaletu, potřebujeme, abyste měla úplně prázdný močový
měchýř, pak se vraťte sem a my vám otevřeme dveře do sálu."
Provádím, co se po mně chce, všechno už to znám.
Vracím se zpět do svého boxu. Oko kamery o mně ví.
"Vezměte si svoje osobní věci a pojďte dovnitř."
Odkládám svoje věci na prakticky klavírní židličku. Nic jiného tam
nemají, ani věšák.
Už automaticky rozepínám kalhoty, uléhám na lůžko a kalhoty shrnuji
ke kolenům.
Ruce patří za hlavu, a tak si je napolohuju, aby to bylo co nejpohodlnější.
Sestra do mě vpravuje skrz kanylu jód.
"Až projedete zařízením, tak vás ten jód zahřeje, tak se
nelekněte."
"Já vím, už to znám."
Projedu CT a vracím se zpět do úvodní polohy.
"Tak co, bylo vedro?" ptá se sestra.
"Bylo, bylo."
"Dobře, takže teď vás bude stůl pomalu posunovat a celé vyšetření
je asi na dvacet minut. Snažte se moc nehýbat, aby byly výsledky
věrohodné."
Tentokrát tam málem usnu.
"Tak a hotovo," ozve se náhle.
Oblékám se, loučím se a jdu čekat na další židli, kde mi vyndají
kanylu.
Je 9:30.
Přijde sestra, kanylu vytáhne. "Posaďte se v čekárně a počkejte tam
ještě půl hodiny, abychom si byli jistí, že se výsledky zobrazily dobře.
A ještě nic nejezte, kdybychom snad museli vyšetření zopakovat."
Přidržím si prst na náplasti a ruku zalomím k obličeji a jdu poslušně
čekat na místo.
V 10 hodin přichází sestra a oznamuje mi, že vyšetření proběhlo
v pořádku a že můžu jít.
Poděkuji a vstávám, před odchodem si ještě preventivně odskočím.
Všude jsou znaky, že se nacházím v radioaktivní zóně. I na WC.
Vycházím ze dveří oddělení a cítím, že mám úplně mokrý jeden rukáv
saka. Je mi to divný, a tak začnu zkoumat.
Sundávám si sako před dveřmi nemocnice a zjišťuju, že celou tu půl
hodinu mi z žíly teče krev a rukáv je úplně nasáklý.
Vracím se hbitě zpět a prosím sestru, aby mi to znovu zalepila.
Sestra mi očistí celou ruku zbrocenou krví. "Až budete držet tu
náplast, tak musíte mít ruku nataženou, nikoliv skrčenou."
"Aha, vidíte, v životě mi už odebírali krev tolikrát, ale tohle slyším
prvně."
Jedu do práce a v duchu doufám, že je to celé za mnou.
Věřím, že chemoterapie zabraly a nádor mi zlikvidovaly.
Ale i tak to ve mně trochu hlodá a bojím se, co mi za pár dní oznámí
doktor.