15. ČERVNA 2016 - JEDU DO LÁZNÍ !!!

30.11.2016

"Chčije a chčije," jak by řekl děda Komárek.
Počasí se tu mění snad každou půl hodinu, jen co je pravda. No jo,
hory!
Ráno tu svítilo sluníčko jako o život. Všichni se vyletnili. Hned po snídani
byl nácvik na techniku Nordic Walking. Techniku jsme pochopili hned a cvičili
jsme to na plácku před budovou jako o život. Jen jedna paní o tom tak
přemýšlela, že vlastně úplně zapomněla chodit a nevěděla, která ruka je levá
a která pravá. To je tak, když se v lázních začne používat mozek.
Na terénní chůzi jsem ve skupině A, tedy v té nejnáročnější. Děsím se
odpoledne, až si vyšlápneme, jestli jim budu stačit, protože někdo v davu
prohlásil, že to není chůze, ale že ti, co jsou v "áčku", lítají jako krůty. Aha, tak
tu bude mazec.
Jenže nakonec se nikam nešlo, protože v dešti se nechodí. A tady je doslova
tropický déšť.
Ale já se nevzdávám, to není můj styl. Vlastně jsem se na tu výzvu s partou
těch nejvýkonnějších těšila. A nemohla jsem si pohyb odpustit. A tak jsem se
oblékla do běžeckého, na hlavu si připlácla kšiltovku a vyrazila jsem i v tom
šíleném lijáku ven. Dala jsem si malý cíl, a sice alespoň 3 kilometry a zase
zpět na pokoj. Už po pár metrech jsem byla kompletně durch, ale běželo
se mi tak fantasticky, že jsem se rozhodla pokračovat i po 3 kilometrech.
Nakonec jsem dala skoro 6 kilometrů, ale moje rukávy už byly jako tobogány
naplněné vodou, v botách jsem měla dokonalou potopu a kšiltovka mi
připomínala okenní parapet.
Nemusím zdůrazňovat, že na promenádě, kde jsem běhala, samozřejmě
nikdo nebyl. Nádhera. A ten pocit z toho, že jsem to dokázala - no nejvíc!
Endorfiny odvedly dobrou práci.
Mému běhu předcházelo dnes ještě dechové cvičení, tedy jedna z procedur.
K naší zhluboka dýchající skupince se začali přidávat kolemjdoucí a každý
chtěl dýchat jako my. To chápu.
A ještě předtím dopoledne povídání o tom, čím jsou Jeseníky význačné,
proč právě zde se provozuje klimatoterapie. Skutečně jsem nevěděla, že právě
Jesenicko je jedním ze tří míst na světě, kde je opravdu uznáno naprosto
špičkové klima. Pokud tu tedy neléčí Priessnitzova voda, tak vzduch.
Přednášející nabádal k tomu, abychom se mezi procedurami hýbali,
objevovali krásy okolí - a ty tu tedy jsou! A v tom se ozvalo něčí zachrápání.
Když jsme dotyčného pána vzbudili, tak jiné paní zazvonil zase telefon: "Álo,
nezlob se, já teď nemůžu." Přednášející měl dost.
Ale mluvil hezky a poutavě, já jsem neusnula a vše co říkal, dávalo smysl.
Jen jsem si hned po přednášce zalezla do postele a na 30 minut jsem vytuhla.
První týden bývá v lázních náročný a plný únavy. Takže to bylo oprávněné.
A taky jsem si konečně našla čas na psaní.
Cesta sem z Prahy byla neskutečně dlouhááá. Šílený. A mně až na místě
došlo, že jsem najednou opravdu tady. Vůbec jsem neměla čas se na to nějak
připravit, nastudovat si o Jeseníku alespoň základní informace. Prostě vůbec.
V neděli hektické balení a pak už jen přemítání si v autě, co jsem zapomněla.
Jen snad... no, ona ta Homolková věděla, proč si tenkrát na hory brala ten
župánek. Zkrátka by se hodil takhle do bazénu.
Hned první den po zabydlení, mě "vyhnali" na oběd do jídelny. Systém
jsem naštěstí pochopila asi za 5 minut, ale bylo to šup šup, prostě mě posadili k nějakému stolu, a to místo je teď moje. A celkem se nás tam tísní šest.
Už v tu chvíli si tam připadám jako na táboře. Začíná se mi stýskat. Kopnu do
sebe nějaký guláš s knedlíkem a jdu na pokoj, vezmu si osobní věci a mám
se jít hlásit do hlavní budovy na ošetřovnu.
Tu nacházím až na třetí pokus. Naštěstí to tam docela odsejpá. Vlastně
všechno tady odsejpá.
Tam mi stanoví čas, kdy se mám stavit za přidělenou ošetřující lékařkou.
Mám asi hodinu, a tak se vydávám rekognoskovat nejbližší terén a objevuji
Ripperovu promenádu, kde vlastně každý den běhám, a hned jak jí projdu,
tak si říkám, že určitě už první den vyběhnu.
Taky do cukrárny se musím podívat. Dám si tam kafe, protože je mi jasný,
že v jídelně budovy, kde bydlím, mi žádný dobrý k jídlu nikdo nedá. Ráno to
vidím na kakajíčko.
Ošetřující lékařka mě vyšetří, vypíše typy procedur a vystaví neschopenku.
"Zítra se v devět hodin stavte na ošetřovně, dejte jim tam tu neschopenku
a oni vám dají detailní časový harmonogram procedur."
"Paní doktorko, potřebuji ale pobyt o něco zkrátit, nemohu tu být
celých 21 dní, mám v Praze objednaná důležitá vyšetření, která nemůžu
odložit."
Doktorka se celá nafoukne: "No, ale vy to chcete zkrátit o celý týden."
"No, bohužel, nedá se nic dělat, držet násilím mě tu přece nemůžete,"
říkám a usměju se.
Doktorka na to nereaguje. "No, ale tím si definitivně zavíráte možnost na
další lázeňský pobyt, na který byste měla opakovaný nárok."
"Já klidně doručím potvrzení o tom, že ta vyšetření objednaná mám."
"No, uvidíme, jak se k tomu postaví pojišťovna."
Doktorka se tváří jako kdyby začala třetí světová válka!
Načež mi pak vysvětlí, jaké procedury mě čekají a zdůrazní také -
a na tom si dává zvláště záležet - že součástí procedur je i masáž -
ZA ODMĚNU.
Nerozumím za jakou odměnu, ale poděkuji a odcházím.
Procedury začnou tedy až další den, tudíž se vracím na pokoj s pocitem,
že mám dnes absolutní volno a už se těším na běh.
Počasí se střídá jako na běžícím pásu. Když vybíhám, tak mám běžeckou
bundu, protože je docela chladno, ale po třetím kilometru začne pražit slunce
a všechna vlhkost mi jde z asfaltu do obličeje, chvíli musím jít, protože to
dusno je nesnesitelné. Po chvíli začne šíleně pršet, pak zase na chvíli přestane,
a když dobíhám po pátém kilometru zpět na pokoj, tak už zase slušně
prší.
Jen co se vysprchuji a převléknu, venku zase praží slunce.
Vydávám se na večeři - mám jí už v 17 hodin, protože mě zařadili do tzv.
první směny.
Po večeři se jdu ještě pořádně projít a prozkoumat okolí.
Večer samozřejmě nemohu usnout. Žádné úzkosti nebo tak, ale prostě
tak trochu jako na táboře. Přes telefon mě zachraňuje Adél s Anet a snaží se
mi pocity zpříjemnit.
Usínám nakonec po 23. hodině a ráno mám budíka po šesté.
V 7:15 už mám totiž vstupní diagnostiku pro klimatoterapii (Nordic
Walking), která spočívá v tom, že tři a půl minuty vystupujete na bedýnku,
nahoru a dolů v určeném tempu, předtím se změří tepovka a saturace a to
samé i po výkonu a pak se sleduje za jak dlouho se tepovka uklidní. Zařazují
mě do té nejvýkonnější skupiny. Po tom všem se mi forma pomalu vrací
a moje tělo zjevně funguje výborně. Ještě štěstí, že jsem se rozhodla jet do
lázní až po 10 měsících od léčby, protože kdybych jela o půl roku dříve, tak
bych fyzicky nemusela stačit.
Pak snídaně, do cukrárny na kafíčko, protože kakajíčko nepiju, a lehce po
desáté je první vodoléčba zaměřená na imunitu.
V jedenáct hodin další instruktáž k Nordic Walking - tady se opravdu té
klimatoterapii věnují, a hlavně učí lidi používat hole správně. Což teď, když
už vím, jak se to dělá, musím říct, že kohokoliv jsem tu s holemi potkala,
tak je používá naprosto nesmyslně a zbytečně... Následuje oběd. O tom
nemá cenu se rozepisovat, mně tu prostě nechutná. Chápu, že tu nejsme na
výkrmně, takže popojedeme.
Následuje cvičení v bazénu a odpoledne masáž. Za odměnu!
Mezitím pořád někde chodím a prozkoumávám zase další trasy. Je tu
neskutečné vyžití. Opravdu paráda.
Dnes u snídaně jeden z přísedících (tipuji, že mu může být k osmdesáti
rokům) musel upustit páru. Přišel k němu jeho spolubydlící a s plnou pusou
se ho na něco ptal. Ten s plnou pusou se naklonil přese mě a začal mi to
prskat do obličeje. Ječeli na sebe jak smyslů zbavení. Ten s plnou pusou špatně
slyší a ten druhej mu nadával, že s plnou hubou se nemluví. Hádali se
o klíče.
"To je hroznej člověk tohle," pokračuje ten děda. "Von pořád něco do půlnoci
dělá. Mně nevadí, že má puštěnou televizi, ale blbě slyší, tak to řve jako
kráva." Všichni u stolu se začali uchichtávat a já v duchu děkuji, že se podařilo
zajistit si jednolůžkový pokoj. Sice je s doplatky za každou strávenou noc, ale
za tenhle komfort mi to stojí. Alespoň se tu nemusím s nikým hádat a dělat
si, co chci.
"To je pak blbý," řekne soucitně někdo u stolu.
"No, já mu říkám, že by měl brát ohled na toho druhýho v pokoji, ale on
hovno slyší."
A mezitím, co tohle píšu, tak pořád fest prší, tak snad to zítra bude už
lepší, protože za takových podmínek i v tak velkorysém areálu a s tak velkou
nápaditostí, kterou samozřejmě oplývám, se bojím, že když bude tak často
pršet, tak se ze mě krůta nestane.

© 2017 Deník raka. Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno službou Webnode Cookies
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky
Používáme cookies, abychom zajistili správné fungování a bezpečnost našich stránek. Tím vám můžeme zajistit tu nejlepší zkušenost při jejich návštěvě.

Pokročilá nastavení

Zde můžete upravit své preference ohledně cookies. Následující kategorie můžete povolit či zakázat a svůj výběr uložit.