17. BŘEZNA 2017 - 560 dní od poslední chemošky...

Dnes je to zhruba přes 560 dní od poslední chemošky. A nemyslete si, sleduju se pořád, ale už nejdu po různých bolístkách, které bych si nutně spojovala s návratem lymfomu zpět. Svoji pozornost už teď spíše věnuji sportovní formě, kterou si toužím vybudovat zpět. No jde to pomalu a až vlastně teď to začíná jít. Myslela jsem si, že už jsem formu našla v lázních před létem, vlastně ano, ale jen dočasně, pak zase zmizela. 4 dny na horách pro mne byly intenzivní, ale konečně ne nad moje síly. Haxničky bolí, kafrový mazání je v plné polní, takže trošku smrdim, což vám u toho mého blogování asi nevadí, takže cajk 😈

Užila jsem si pár dní lyžování na tom zbytku sněhu, který v Jizerkách zbyl, a byla jsem ráda za to, jak mi to jde.

Vojta si pořád pletl Pomu s Pumou a permici s pernicí, ale co, že? 😜

Svoji formu jsem prověřila i delším pobytem v páře v Jabloneckém bazénu, kde mají páru suprovou, takovou tu klasiku prostě. Byla jsem v ní před rokem a vydržela jsem chvilku, protože se mi dělalo blbě. Byla jsem totiž v tu dobu teprve půl roku po léčbě a to se prostě ještě nedalo chovat se jako plnohodnotně zdravý jedinec.

No a o co víc se daří fyzičce tak o to víc pokulhává mozek. Trochu jsem zaperlila u skříněk v onom bazénu, nedařilo se mi pochopit která je moje, jak jí odemknu a zamknu. Načež mě zachránila paní, která tam lítala s koštětem. Ta mě vlastně uvítala slovy: „Ty boty si vezměte do ruky a pak je dejte tady do toho pytlíku.“ Se školáckým pocitem jsem provedla, co se po mně chtělo a příběh nás dvou pokračoval dál.

„Vy neumíte otevřít tu skříňku?“

„No, ne..jsem tady poprvý, zalhala jsem.“

„Na ruce na tom náramku máte číslo skříňky tak musíte jít ke skříňce která je vaše. Přiložíte ten čip a ono se to otevře. Dáte si tam věci, a když to budete zavírat tak se to rozsvítí červeně a prstem s tím pak ještě skrz tuhle díru zacloumejte a tak se ujistíte, že je to zavřené. No a potom, támhle jsou sprchy,“ namíří ukazováček směrem doprava. Od tamtud pak půjdete po schodech nahoru a zalomí ruku jasným gestem jako učitelka z Pelíšků (to musíte o patro níž, teda…výš…to jste špatně) a tam už najdete bazén.“

Bylo to vyčerpávající. Když zmizela s koštětem, tak jsem se musela zasmát – sama sobě i tomu, jak jsem si tu vysloužila čupr přednášku. A ty skříňky ve mně vzbuzují nejistotu ještě pořád, páč očipovaný dřevotřískový skříňky, ve kterých je po původním zámku díra jako prase, s váma prostě zacloumaj, možná proto to cloumání nakonec.

Ale zpátky k jádru pudla: Tělo si tedy odpočinulo, rozhýbalo, svaly se zapojily a já mám chuť v tom pokračovat dál. Do křtu knihy sice už deset kilo nezhubnu, protože je už ve středu!, ale to nevadí. Jsem teď jaká jsem a věřím, že svoje tělo zase uvedu do stavu, kdy mě nebudou škrtit džíny. Protože moje tělo prostě potřebuje hodně pohybu a teď cítím, že už to budu dávat dobře.

Jo a jestli se chystáte do Bedřichova na Královku, tak si tam nedávejte svíčkovou – tu jedinou snad neuměj, jinak dobrý. I rozhlednu jsme dali a to i přesto, že trpím strachem z výšek a to fest. Strach se musí občas překonávat.

Jediné co mě mrzí, že si nedokáže moc odpočinout hlava. Pořád se na vás chrlí práce, ať chcete nebo nechcete a to není dobře. Na dovolené by se prostě pracovat nemělo. Ale v životě už mě mrzelo takových věcí, které asi sama jen tak nezměním, že se tyto pocity v půlce týdne zlomily a začala pomalounku odpočívat i hlava. Protože jsem jí zaměstnala jinými nápady. Vymýšlím pro vás jedno milé společné setkání, ale to vše až po křtu, abych to tu celé nezazmatkovala. Také pro vás chystám další články – budou to pokračování příběhů, které jsem už zveřejňovala – aktuálně pracujeme s Radkou (příběh šestý) na dalším vyprávění, protože její diagnóza (neuroendokrinní nádor) a stav stojí za to opět zachytit. No, nebudete se stačit divit co si Radka prožila od doby kdy jsem o ní psala na podzim minulého roku. Ach jo, ale ona je tak neuvěřitelně statečná a bojovná, že mě tím vždycky uklidní.

Toliko zatím zpráva o „stavu Unie“. Těším se na křest, Adél je už z toho určitě také nervózní. Je to pro mě něco nového, takže mi z toho bude kručet v břiše, ale takový den se prostě musí prožít se vším všudy.

Krásný pátek milí přátelé.💋💄💄💄

Vaše Tereza