18.-19.ČERVNA 2015

V pátek tu vítr doslova lámal stromy a bylo tudíž nebezpečno chodit do
lesa, tak jsem tajně doufala, že se počasí umoudří a vše si vynahradím
o víkendu.
A někdy to doufání prostě vyjde.
V sobotu jsem žádné procedury rozepsané neměla. Seznámila jsem se tu
s dvěma sympatickýma dámama, které ke mně věkově pasují a vymyslely
jsme společné výlety. Jelikož každá z nich ten den nějakou proceduru měla,
tak jsem se rozhodla, že dopoledne vyrazím na výlet k Bezručově pramenu
a Jitřnímu pramenu s jednou a odpoledne půjdeme po černé stezce, tedy té
náročnější, s tou druhou. A mezitím jsme stihly společně ještě Muzikantskou
stezkou sejít do města Jeseník a něco si koupit. Kopec zpět nahoru do lázní
je opravdu výživný.
Nakonec jsem v sobotu nachodila krásných 23 kilometrů. Poslední túru
jsme došly v půl osmé večer a pak jsme si daly příjemný drink v jedné z ještě
příjemnějších restaurací kousek od Ripperovy promenády. Víno jsem neměla
dlouho a chutnalo moc.
Dvě skleničky po tak náročném dni mě naprosto zdolaly, a tak jsme se
v deset večer každá došourala ke svému pelíšku. Ještě jsem stihla kousek
Sexu ve městě, ale pak už mi klapky na očích padaly tak, že jsem to vypla,
zapadla do polštáře a spala jsem jako dudek.
Po probuzení mi bylo príma. Nohy bolely, zadek taky, ale ne moc. Když
jsem konečně dožvýkala tu mdlou snídani, rozhodla jsem se sama vydat se
na zelenou kondiční stezku, která má asi 7,5 km, a jelikož má převýšení pouze
115 m a šla jsem sama, tak jsem ho šla v tom "áčkovým" tempu = letěla jsem
jako krůta, abych se pocvičila. Ale místy jsem musela zabrzdit a fotit, protože
panoramata po cestě byla prostě epesní. Počasí krásný, příjemný a nikde
ani noha. Trasa byla super. A jelikož do oběda zbývalo ještě něco přes dvě
hodiny, spojila jsem kondiční stezku s Muzikantskou stezkou a vydala jsem
se opět do Jeseníku, protože jsem si den předtím zapomněla nějaké věci
koupit. Z prudkého kopce jsem běžela, čímž jsem si šíleně namohla stehna,
takže se mi už šlo blbě i z kopce. Vlítla jsem do obchodu a zase jsem letěla
zpátky. No letěla, tentokrát mě ten prudký kopec trošku rozsekal. Nohy mi
tvrdly, dech docházel.
Vysápala jsem se do kopce a šla si koupit kafíčko, první za ten den. A byla
spokojenost. Vlastně jsem stihla super výlet a trénink dopoledne a odpoledne
už jen příjemná perličková koupel a taky masáž. Luxusní program po
zbytek dne.
Jediné, co mě tu opravdu, ale opravdu štve, je strava. Netuším, kdo
vymýšlí skladbu jídelníčku, kdo se podepisuje pod to, že toto se bude
servírovat dospělým lidem. Ale zasloužil by drátem do oka. Máme na
výběr z racionální stravy, vegetariánské, redukční. Ale ani jedno se prostě
nedá jíst. Všechno vypadá stejně. Každý den buď studený brambor,
rýže, kterou bych nedala ani psovi, suchý kolínka nebo knedlíky. Každý
den stejná UHO, která nemá chuť. K snídani dva plátky chleba a dva rohlíky,
ale k tomu jen jedno máslo a tři plátky šunky. Zelenina skoro nula
a když už, tak nám dají zelí nebo plátek okurky. Tohle má být pestrá strava?
Kdybych tohle jedla několik týdnů v kuse, tak budu mít kurděje!!! Je to
odporný.
Dnešní večeře mě už rozsekala úplně. Dostala jsem oschlý špíz proložený
vodnatým špekem a k tomu kolínka a vodovou UHO. Nevím, jestli to měla
být skrytá kamera. Ale za prvé jsem měla objednaná játra s tarhoňou, a ta
nepříjemná a zmatená paní, která nás tam obsluhuje (ano, sama bych tu práci
nechtěla dělat, ale je to dobrovolné, ne?), spletla jídlo. Ten večer prostě
servírovali peklo na talíři. Musela jsem to tam nechat ležet a šla jsem se najíst
do restaurace. Už oběd byl dnes podezřelý - kuře alá bažant a dostala jsem
dvě malé kostičky vepřového masa.
S láskou tu začínám vzpomínat na naši nevalnou kantýnu v práci, kde
vaří z prášku, a dokonce na jídelníček zařazují něco, jako jsou obalované
surimi tyčinky nebo párek v smažený v těstíčku. Ale je to pořád první
liga proti tomu, co se servíruje tady. A jaká je to škoda!!! Protože lázně
Jeseník jsou prostě pecka. Ta příroda kolem, klima, i procedury jsou
fantastické.
Adél už mi nabízela, že mi pošle balíček. Zlato moje. A pak se tu člověk
nemá cítit jako na táboře.
Ale všude je něco. Na druhé straně jsem ráda, že se mi právě tady začala
vracet moje forma. Mám tu na to čas a klid. A to byl účel, proč jsem sem jela.
Každý tu má nějaký silný příběh.
Tuhle, když jsme čekali na proceduru, se mě jedna paní zeptala: "Také se
tu léčíte s hlavou?"
"No, zatím ne," odvětila jsem se smíchem.
Pak jsem se tu postupně během víkendu seznámila s pár lidmi, kteří
se tu léčí po pobytu na psychiatrii a upřímně pak těžko říct, jestli je lepší
dostávat chemoterapii nebo podstoupit v narkóze elektrošok, protože
to je už třeba jediné, co dokáže člověku pomoct, když má velmi těžké
deprese.
Je dobře, že jsem tu takové lidi potkala, protože si zase o něco víc vážím
těch vzácných momentů, kdy jsem zdravá. A toho, že nemusím užívat žádné
léky. A toho, že si můžu hodit batoh na záda a vyšlápnout si na dlouhou
túru a klidně sama. A pak se vracím s pocitem vítěze, zpocenýma zádama,
ztuhlýma nohama a s úsměvem od ucha k uchu. Pohybu tu mám tolik a neuvěřitelně mě to dobíjí. Baví mě ta energie, která ve mně proudí. Ta energie,
to je život.
No, a jelikož jsem si mákla dopoledne, tak jsem sama sebe přesvědčovala,
že bych si měla dát odpoledne oraz. No, co na to říct, stejně jsem se šla ještě
7 km projít, takže ta dvacka zase padla.