20. DUBNA 2015

Sestra mě budí v pět ráno. Změří tlak a odebere krev. Vleže cítím, že se
tělu chce omdlít.
Po odběru sestra rychle mizí a nechává nás ještě hodinu spát.
Ráno jdu do koupelny nemocničního pokoje a tajně doufám, že už
mě třeba ty návaly do hlavy přes noc zázrakem přešly. Zkouším mírný
předklon při čištění zubů. Tak zázrak se nekonal. Ty návaly do hlavy
jsou ještě horší. V momentě mi opět otéká obličej. Najednou si vzpomínám,
jak mi už před pár týdny můj syn řekl, že mám červené ruce. Až
teď si všímám, co tím myslel. Moje paže vypadají mramorově. Obličej je zarudlý, oči mám oteklé od včerejšího několikahodinového pláče. Skoro
se nepoznávám.
Po snídani si balím věci a sanitka mě převáží do Motola. Trochu se
tam i těším, protože už mi třeba konečně řeknou něco víc. Udělají to
"cétéčko," dají mi asi nějaká antibiotika a půjdu domů. Mne prostě ani
ve snu nenapadlo, že by to mohlo být něco vážného. Zároveň mě dusí
pocit z toho, jaké to tam bude. Nesnáším nemocnice, jsou odporné. Už
jednou jsem v Motole ležela se slepákem a od té doby jsem se mu vyhýbala
obloukem.
Přijíždíme do Motola na plicní kliniku, která je v areálu mimo hlavní
budovu.
Na příjmu zase čekám. Vůbec nevím, odkud mě zavolají, kdy mě
zavolají. Všude kolem mě sedí divní lidé. Všichni vypadají nemocně,
jsou otylí, v obličeji bez výrazu, jako by tu byli zvyklí. Připadám si tu tak
strašně cizí. Šíleně se mi chce brečet, ale snažím se zuby nehty to ještě
chvíli vydržet. Ale kde to pak pustím, to fakt nevím.
Jedny z mnoha dveří se otvírají a někdo mě volá dovnitř. Jdu. Táhnu
s sebou tašku.
"Tu tašku si tu klidně na chvíli nechte, než to všechno vyřídíme," říká
sestra.
V místnosti je i lékařka. Proběhne standardní předávání osobních
údajů, výška, váha a znovu popisuji, jaké obtíže mě trápí.
"V rodině nikdo vážně nemarodil? Alergii na něco máte?"
Lehám si na vyšetřovací lůžko.
"Budou vám tu muset zavést stent, aby vám nepraskla hlava," oznámí
mi suše lékařka.
Ptám se, co je to stent.
"To vám zavedou do horní duté žíly, takovou trubičku, aby se to zprůchodnilo,"
stručně popíše lékařka.
"A kudy mi to tam zavedou?"
"Asi tudy někudy," máchne si rychle před hrudníkem.
Je mi divný, že to neví.
Pak mě posílá na spirometrii (pokud ten název nepletu).
Zanechávám své osobní věci v té ordinaci a jdu zase čekat ven.
Po půl hodině se otevírají jiné dveře a volají mě dovnitř. Nevím, jestli
je to lékařka nebo sestra. Chce po mně, abych jí dýchla do trubičky.
V duchu si říkám, že to teda opravdu nevím, jestli do toho dejchnu,
vždyť sotva dýchám!!!
Pokouším se. Nemusím vyvinout vůbec žádnou námahu, protože při
samotném nadechnutí už vím, že ze sebe žádný silný výdech opravdu
nevydám. V hlavě se mi městná krev, tepou mi spánky, okamžitě začínám
brečet. Cítím se tak poníženě. Proč mě tu do háje nutí do něčeho
foukat, když vidí, jak mám naběhlý žíly na krku, jsem oteklá a můj obličej
připomíná rajče? Copak nevidí, že to nejde? Copak se tu všichni
zbláznili?
"Hm, tak když to nejde, tak nic. Tak na shledanou," říká ta paní.
Cítím, že už zase nemůžu. Jsem jenom krůček od usedavého pláče.
Nemůžu uvěřit tomu, co tu se mnou provádějí. Vracím se do čekárny,
usedám na lavici a bulím. Už je mi to jedno, jestli se někdo dívá nebo
ne. Kolem mě se plouží lidi v županech a pantoflích a vedle mě si sedá
obézní pán, který sotva sípe. Chce se mi utéct pryč.
Zase jiné dveře a volají mě dovnitř. Nějaký sanitář ze mě opět tahá
osobní údaje, jméno, příjmení, adresa, telefon, e-mail a pojišťovnu máte
jakou? Ten den už asi po čtvrté diktuju to samé někomu jinému. Napadá
mě, proč nemají jednu databázi, kde pacienty vedou, to má každý počítač
jinou evidenci, nebo co? Vytáčí mě to.
"Tak pojďte, zavedu vás na pokoj."
"Ale já mám tady někde schovanou tašku, říkali mi, ať si jí vezmu
dovnitř."
"Aha, zamyslí se sanitář, tak já se po ní půjdu podívat."
Teď už vůbec nechápu ten systém, jaký tu mají. Můj vztek a netrpělivost
stoupá. Zase se mi chce strašně brečet.
Taška se nese. Jdeme.
"Vy pojďte s námi," říká sanitář tomu otylému pánovi, který vedle mě
chvíli v čekárně seděl.
Je mi to nepříjemné. Připadá mi, že sem opravdu nepatřím. Proč
zrovna já musím být tady?!
Cesta výtahem mi připadá nekonečná.
Vcházím na plicní oddělení a vedou mě na pokoj. Nahlížím
dovnitř a téměř okamžitě vycouvám zase ven. Zahlédla jsem nějaké
dvě paní. Pohled na ně mě vyděsil. A ten pokoj vypadá příšerně.
Tady prostě nebudu. Sem si nelehnu. Chci domů. Tady leží jen samí
nemocní a já takhle nemocná nejsem. Přece to musí jít vyřešit nějak
ambulantně!
Hroutím se zdravotní sestře před očima. Je to černoška, mluví lámanou
češtinou. V momentě je ze mě celá nešťastná a už ani nic neříká, jen
na mě rozpačitě kouká. Vůbec neví, co se mnou. Nedivím se jí. Bere si
tedy na pomoc staniční sestru.
Už v ten moment jsem stoprocentně rozhodnutá podepsat revers.
Přichází další posila - mladý doktor, má srbský přízvuk. Ptá se, co se
to tu děje.
Přesuneme se do místnosti pro návštěvy, abychom vše neřešili, na
chodbě, a já neustále brečím. Hystericky telefonuji s rodinou a sotva
mluvíc se snažím vysvětlit, jak je to tady příšerné a že musím domů.
Doktor na mě nechápavě zírá, ale zachovává naprostý klid.
"Tak si to ještě rozmyslete, máme tady jediné volné místo, pokud ho
obsadíme někým jiným, tak už vás sem nebudeme moct dát."
Mám pocit, že mi každou minutu praskne hlava. Jsem už tolik vyčerpaná.
Nakonec mě rodina přesvědčí, ať tam zůstanu. Zítra půjdu na
vyšetření CT.
"Musíte to vyšetření podstoupit, abychom věděli, co vám je," říká
doktor.
Sbírám poslední síly k tomu vydat se znovu na TEN pokoj, kde je tedy
poslední volná postel. Oddělení je opravdu úplně plné. Na některých
pokojích musejí mít přistýlky.
Druhý pokus návštěvy pokoje už je lepší. Zdravím se s již zabydlenými.
Dělám, že tam vlastně ani nejsem. Uléhám oblečená na postel a trochu
se stydím. Ztropila jsem tu prvotřídní scénu. Stydím se i před obyvatelkami
toho pokoje. Možná jsem je mohla urazit, ale třeba si vůbec
nevšimly, jak tam vyšiluji. Probírají mezi sebou pečení a pletení, takže
to vypadá, že možná opravdu vůbec nic nezaregistrovaly. Nebo to jsou
babky diplomatky.
Moje hysterie ale už pomalu vyprchává.
Ten den už s nikým nemluvím. Ani nevím, jestli jsem něco jedla. Na
noc prášek. Špunty do uší.
A spím. Kupodivu spím.