2008/2015
2008/2015
Vojta 6 měsíců / 7 let
Tehdy jsem to už věděla, ale neměla jsem v sobě ještě první chemo. Ta
mě čekala za pár dní. Bylo to složitý období. Co složitý. Bylo to na
hovno. Ale úsměv nic nestojí. Nikdy jsem tehdy Vojtu nechtěla tahat do
detailů mé nemoci. Stejně by tehdy nepochopil co je to rakovina. Sama
jsem tomu, co se se mnou dělo, moc nerozuměla. Pamatuji si tento den,
jako by to bylo včera. On byl čerstvě po návratu ze školy v přírodě a já
byla čerstvě po několika psychických zhrouceních.
Vůbec jsem tehdy
netušila, jak to celou naši rodinu ovlivní. Nevěděla jsem vůbec nic.
Dneska už vím, že to byla veliká střela do naší komfortní zóny, po které
už to nikdy nebylo jako dříve. Ale co je dřív a co je potom? Je to
všechno relativní. Stalo se. Důležitější je, jaké je to teď. Vypsala
jsem se tady na blogu během téměř čtyř let snad ze všeho, ale jen málo
věcí šlo psát na dřeň. Ale i tak vznikla velmi otevřená zpověď. Během
těch let, co je kniha venku, mi došlo, kdo jsem. A taky jsem si musela
přiznat, že mám problém s lecčím, třeba i se závislosťmi. Na čemkoliv.
Všechny jsem vždycky překonala, ale i tak je to strašák. Nebo jinak. Je
to hodně k zamyšlení. A pak přišel den, kdy mi nebylo dobře. Horko,
dusno, špatný tlak. Srdce mi skoro nebilo. Vybavilo se mi čtrnáct dní po
chemoterapii. Šla jsem na kontrolu. Sotva jsem lezla. A najednou tu byl
opět ten samý pocit. Nevím, jak vlastně lidské tělo funguje. Nikdy to
asi nezjistím. Jen si ho strašně moc vážím za to, že tu se mnou pořád
je. Tehdy CT potvrdilo drobný infarkt, ale dle lékařů se opravdu nestalo
nic, čemu bych měla věnovat pozornost.
Zpátky do 2019:
Ten
den, kdy mi na konci srpna bylo zle, jsem si rozjela panickou ataku.
Moje srdce bilo už jen 46x za minutu. Pořád to padalo dolů. Panický
důvod se pořád měřit a sledovat se. Musela jsem odejít z práce. Předtím
jsem si došla na toaletu. Celá jsem se v té místnosti rozklepala. Srdce
najednou bilo o sto šest. Na autobusovou zastávku jsem došla naprosto
vysílená a s obavou, že na ní zkolabuju. Doprovázela mne armáda démonů.
Sbohem normální živote. No, prostě všechno, co k panické úzkosti patří,
se mi tam událo. Cesta busem byla epická. Řidič byl pohodář a motor
nevytočil více jak na 30 km za hodinu. Bála jsem se, když vystoupili
lidi a zůstala jsem v busu sama. "Co když mě to teď klepne? Kdo mě
zachrání?" Nohy jako z olova, vůbec jsem nevěděla, jestli vystoupím a
jak to se mnou dopadne. Svrběly mě dlaně, třásla jsem se...chvíli se mi
podařilo zklidnit dech a dodechnout se. Mezitím peklo. Na zastávce mne
vyzvednul můj syn. Byl to on, kdo mi pomohl dostat se domů, ulehnout a
dostat se do klidu a pryč z paniky. Chodil pravidelně na vizity a nosil
mi jídlo. Nejlepší zdravotní bratr na světě. Co vám budu povídat.
Zachránil mi zadek. Můj partner mé stavy zná. Taky jsem mu díky tomu
zasadila do srdce pár žiletek. Tak jako sobě. Někdy si říkám, že je
vlastně pro mě dar, že mám kolem sebe lidi, kteří se mnou chtějí být.
Nejsem žádná hrdinka. Jsem ženská, která se v tom někdy prostě poplácá a
občas nevím co řešit dřív, jestli skomírající srdce, strach z relapsu
lymfomu, strach z výsledků krve nebo nečekanou panickou ataku? Přišla
opravdu nevhod. Neproniknula do mého života poprvé. Tělo ví. A zapisuje.
Tělo je kronikář.
Jsem jedna z mnoha na téhle planetě. I tak se
cítím výjimečně. Za to, že mi to všechno dochází. Za to, že si nakonec
všechny chyby, který jsem nasekala umím přiznat. Za to, že vím, kdo
jsem. A kdy přestat. Dlužím dva články do časopisů a prostě ještě
nejsou. Vážím si spolupráce, a zcela jistě ty články udělám. Jen ne teď.
Teď ne. Pár dní a bude to cajk. Dám to.