23.7.2015
Jdu na hematologii. Můj doktor, který mě jediný vždycky uklidní, mi
má konečně vysvětlit, jak dopadlo kontrolní vyšetření PET/CT po třech
chemoterapiích.
Zase čekám. Pamatuji si, že už se v čekárně tak nudím, až zjistím, že
tam jsou k zapůjčení erární knížky. Prohrábnu mini stoh a v ruce mi
zůstane jedna "CO TO JE VLASTNĚ SMRT?".
Hm, tak to je povzbudivé. Až se z toho nahlas uchichtnu. Asi trénujou
náš smysl pro humor, který je nedílnou součástí úspěšné léčby. Má to
navíc jen pár stránek, to asi abychom to tu při tom čekání stihli dočíst
do konce.
Vcházím do ordinace. Doktor již sedí za stolem jako vždy. Usednu.
Podívá se na mě skrze brýle a řekne: "No, takže tu máme výsledky...
(chvilka napětí)... no a... je to prostě výborný!"
Vydechuju napětí ven... doktor je na sebe pyšný, jak dobrou práci
odvádí. Vidím to na něm.
"V jedné části tam je teď drobné residuum masy o velikosti
15 × 17 mm a na druhé části je lem šíře 10 milimetrů."
Závěr zprávy zní: Subkompletní morfologická a kompletní metabolická
regrese původní lymfadenopathie mediastina.
Než ještě doktor napíše recept, tak si zprávu čtu.
"Tady se, pane doktore, píše, že jsem prodělala asi drobný infarkt?"
"No, to je možný, ale to se může stát, a opravdu to muselo být jenom
něco drobného, vůbec bych to neřešil."
"Aha, tak dobře, a pane doktore, kolik teda ještě chemoterapií, když
se to o tolik zlepšilo. Je možný, že mi nějaké odpustíte?
"Podívejte se, i když se to zlepšilo, tak vy prostě minimálně těch šest
chemoterapií musíte dostat."
No co, zkusila jsem to, říkám si v duchu zklamaně.
Píšu vše Adél. Komu jinému!?
TRÁVIT DNEŠNÍ DEN TÍM, ŽE SI BUDEME STĚŽOVAT NA VČEREJŠEK,
NEUDĚLÁ ZE ZÍTŘKA VŮBEC LEPŠÍ DEN.