23. DUBNA 2015 - MOTOL

Ráno je budíček v šest. Sprcha, kompresky...
"Hlavně už nic nejezte ani nepijte."
A jedem.
Přivezou mě na operační sál. Nikdo tam není, jen mladičký zdravotní
bratr. Je na něm vidět, že se v této roli opravdu ještě moc necítí.
Na sále je strašná zima.
Objeví se nějaká sestra s rouškou. Zdraví mě a hovoří ke mně.
Vysvětluje mi, že za chvíli přijdou ostatní sálové sestry a lékař.
"Je mi zima," říkám jí.
"V pohodě, to vyřešíme, dáme vám k nohám topení a bude fajn."
Zdravotní bratr přináší topení, vkládá mi ho k nohám.
Po asi 2 minutách jsem přesvědčena, že mi tam nedal topení, ale
ledničku.
"Sestři, mně je ještě větší zima."
"Vážně?" a míří k mým nohám.
"No jo, on to dal na chlazení, to je pak těžký. Hele, když zapínáš to
topení, tak to dej tak, aby to hřálo, protože jinak nám tu ti pacienti
zmrznou."
Bratr červená.
Konečně cítím teplo. U mě dobrý.
"Tak," praví sestra a v ruce drží tvrdé desky a na nich přicvaknutý
papír. "Víte, jaký zákrok vás za chvíli čeká?"
"No, odebrání nějakého vzorku."
Sestře se moje odpověď nelíbí. Zatváří se jako profesorka u zkoušky,
kdy student odpoví otázku docela dobře, ale chybí jí tam ten dovětek.
"Mají mi brát vzorek TOHO, co mám v mezihrudí," zkouším na druhý
pokus.
Sestra je s odpovědí spokojená a něco si odškrtává. "Tak jo, tak jdem
na to..."
Přichází anestezioložka. Během chvíle mi zavedou kanylu a popřejí
dobrou noc.
"Dobrou."
Ten den mi provedli biopsii mediastinálních lymfatických uzlin.
Probuzení.
"Tak, super, dopadlo to dobře," říká mi kdosi. Ještě na všechny nevidím.
Po chvíli si uvědomuji, kde jsem a že je po operaci. Cítím bolest na
krku, bolí to, když polykám. Ale přichází další úleva. Mám to za sebou.
Teď už nebude žádné vyšetření.
Vzhlédnu nahoru a vidím sestru, kterou si pamatuji a která se mi
věnovala ráno. Jsem ještě celá rozespalá, ale na její pohled nikdy nezapomenu.
Bylo v něm něco tajemného. Jako by mi chtěla říct, že jí je to
líto. Jako by se bála mi pohlédnout do očí. Zarazilo mě to, a i dnes ten
její pohled pořád vidím.
Kontroluji čas a usuzuji, že jsem na sále musela být asi hodinu a půl.
Po návratu na pokoj zase poctivě usínám a spím velmi tvrdě asi dvě
hodiny.
Odpoledne mi konečně dovolí dojít si na záchod.
Rána po operaci přichází k sobě. Polykání bolí. Stejně nemohu nic jíst.
Dostávám do žíly nějaký fyziologický roztok a odpoledne možná zase spím.
Měl se za mnou stavit operatér, ale uvědomuju si, že vlastně nikdo
nepřišel... Venku už je tma, takže to už asi nepřijde. Asi to není potřeba.
Říkali přeci, že to dopadlo dobře.
Ale nechápu přesně co.
Je devět hodin večer. Nemohu tušit, že se za pár minut úplně sesypu.
Těch pár slastných minut nevědomosti. Pak se můj život úplně
zastaví.
Je po deváté hodině večer. Do pokoje vchází sestřička a ptá se, jestli
něco nepotřebuju.
"Ne ne, děkuju," odpovím s úsměvem.
Za chvíli do pokoje vstoupí i mladý lékař. Ihned mě napadá, že musí
být tak stejně starý jako já, tedy pětatřicet a víc ne. Vyndá si stetoskop
a poslechne si mě a pak provede další kontrolní úkony.
"Vypadá to, že zítra půjdete domů," říká.
"Tak to je super. A co mi vlastně je?" ptám se.
Doktor se mírně zarazí. Dodnes si pamatuji, jak je mu nepříjemně.
Pomalu si vloží ruce do kapes bílého pláště.
"On za vámi nebyl operatér?" ptá se doktor.
"Ne."
Doktor přejde směrem k oknu.
"No... máte tam nádor."
Mám pocit, že jsem se asi přeslechla.
"Cože?" zeptám se naprosto nechápavě.
"Já mám nádor? A kde?"
"Máte nádor v mediastinu, tedy v mezihrudí."
Pokouší se o mě panika, lapám po dechu. Vůbec nechápu, co mi to tu
říká. Já a nádor?
Sestřička stojí stále u dveří a kouká se raději do země. Vidí, jak to se
mnou zacloumalo a raději by tam nebyla.
Pár sekund je úplné ticho.
"A co se mnou jako teď bude?" ptám se se slzami na krajíčku.
"No, budete se léčit na onkologii."
"Na onkologii? A to jako... to mám jako rakovinu?"
Doktor už neví. "Víte co, já vás tu teď nechám půl hodiny v klidu,
popřemýšlejte si o tom a já pak zase přijdu."
On i sestřička odcházejí z pokoje.
Sedím na posteli jako opařená. Vůbec nechápu, co mám jako během
tý půlhodiny dělat. Jak o tom mám přemýšlet, co se ode mě čeká, že teď
udělám?
Beru do ruky telefon a hystericky volám domů. Řvu jako želva.
Doktor se po půl hodině vrátí zpět. Popravdě už si vůbec nevybavím,
o čem jsme se bavili, ale zřejmě o ničem významném. Mně pořád
hlavou letí ta věta, že mám nádor. Moje tělo ochromil naprostý strach.
Nezmůžu se na nic jiného než na pláč. Jsem naprosto v šoku.
Doktor se se mnou rozloučí a slibuje, že se na mě ještě přijde
podívat.
Sestřička zůstává. Dává mi ruku na záda a mě ten dotyk najednou
trochu uklidňuje. Hladí mě po zádech a říká, že to bude dobrý.
"Dneska tyhle typy nádorů dokážou opravdu dobře léčit. Bude vás
teď čekat ještě nějaké to vyšetření a pak budete asi chodit na chemoterapie.
Máte určitě velkou šanci na uzdravení."
"Když já mám doma malého syna," zajíkám se v potoku slz a na další
dovětek se už nezmůžu.
Sestra mě nepřestává hladit po zádech.
"Přece mi ten doktor nemůže říct, že mám nádor, a odejít. Já jsem
z toho úplně v šoku."
"Víte, já jsem už byla u tolika oznamování diagnóz a musím vás
bohužel ujistit, že vám to pan doktor řekl ještě hezky," říká loajálně
sestra.
Můj pláč se nedá zastavit. Sestra to nevzdává.
"Budu tu s vámi klidně celou noc," říká mi. "Skočím vám teď pro
nějakou injekci a zase se za chvíli vrátím, jo?"
Přitakám a zůstávám v pokoji sama.
Dívám se k oknu a hlavou mi prolétne myšlenka, jestli bych ho neměla
otevřít a vyskočit. Mám pocit, že už stejně nemá cenu bojovat o život
dál.
Sestřička se vrací. Ujišťuju ji, že už je to lepší a budu se snažit usnout.
Už je skoro jedenáct hodin.
Vůbec nevím, jak se mi podařilo nakonec usnout. Do té doby jsem
samozřejmě brečela. V mých myšlenkách byl pouze můj syn a taky myšlenky
na smrt. Uvědomuju si najednou, že doktor říkal, že budu muset
několik dní čekat na to, až se potvrdí, o jaký typ nádoru se jedná a podle
toho se zvolí příslušná léčba. Hlavou se mi rychle promítají různé životní
situace.
A stydím se. Stydím se za tu svoji myšlenku otevřít okno, vyskočit a se
vším skoncovat.
To je jako vše, co sama sobě můžeš nabídnout? Jako srab bys chtěla
skočit a nepokusit se vůbec o to bojovat? Zahodit vše bez sebemenšího
úsilí?
Ne, tak to ne. Rozhodla jsem se, že tak snadno to nevzdám. BUDU
BOJOVAT. Uvědomuju si, že mi osud poslal do života velké znamení.
Tohle mě má na něco upozornit. Má mě to upozornit na to, že dělám
něco špatně. Něco špatného bude s mým životem. Beru to jako výzvu
a naprosto vyčerpaná usínám.
V noci se občas probouzím a taky zaznamenám, že se na mě pořád
někdo chodí dívat, jestli náhodou z toho okna neskáču.