24. DUBNA 2015 - MOTOL

Je ráno. Strašný ráno. Probudila jsem se prakticky s pláčem. Ne, opravdu
to nebyl blbej sen. MÁM RAKOVINU.
Stále se mi nedaří tuto informaci přijmout. Jsem naprosto otupělá.
Nechce se mi pít, jíst. Nechce se mi žít. Jsem stále v šoku z diagnózy,
kterou mám. V naprostém šoku.
Přinesli mi snídani a mně se chce zvracet. Napiju se čaje a můj žaludek
začíná protestovat. Otevírám si okno a čerstvý vzduch mi udělá líp.
Chvíli zhluboka dýchám.
Zavřu pak okno, je docela zima, a koukám z něj dál. Zaseknu se na
pohledu na novostavby naproti, které vyrůstají v té době nahoře na
Plzeňské ulici. Vidím z velké dálky dělníky, jak tam pracují. Chtěla bych
být najednou jimi. Nic jim není, můžou pracovat. A kdo tam bude asi
bydlet? Nějaká šťastná rodina. Je to debilní místo, ale závidím jim, že
mají určitě jen starosti se stěhováním. Z přemýšlení mě vytrhne klepání.
Do pokoje vchází první návštěva. Vím, že už to ví. Obě nevíme, jak se
máme chovat. Obě máme slzy na krajíčku, ale udržíme je tam, kde mají být.
Velká vizita.
Snažím se ovládat. Kontrolují jizvu, jak se hojí. Na hrtanu mě bolí,
celé je to oteklé. Jim se to líbí, hojí se to dobře.
"Takže dneska půjdete domů."
To je tak jediné, co mi ten týden vyšlo. To, že chci stihnout synův
odjezd na školu v přírodě.
Ihned mě ale napadá, jestli se před ním udržím, až ho poprvé uvidím.
Nechci, aby něco poznal, nemůžu se před ním složit. Tohle bude opravdu
těžký, dělat jako že nic.
V autě kontroluji telefon. Přistálo mi hned několik sms od lidí, kteří
věděli, že jsem v nemocnici, ale netuší, co mi je. Váhám, jestli odpovědět pravdu. Ještě neznám přesnou diagnózu a mám tendenci všechno tutlat.
Co tendenci, spíš vůbec nemám sílu to vyslovit.
Přichází mi další SMS:
"Ahoj, jak ti je? Moc na tebe myslíme. Krásko, drž se, mysli na sebe...
papa."
Zaváhám jen na chvilku a odepisuju po pravdě:
"Ahoj, tak bohužel je to průser. Mám v mezihrudí nádor. Asi nějaký
zhoubný lymfom. Čeká mě prý chemoterapie. Nějaký čas nebudu v práci.
Pozdravuj tam..."
Nechce se mi uvěřit, co jsem napsala. Napsala jsem poprvé tu informaci,
která mi byla pořád cizí. Můj nádor, jako by do té doby nebyl můj.
V ten moment jsem ho teprve přijala a přiznala.
Jedeme domů.
Sedím na balkóně a vyhlížím syna. Přivede ho za chvíli můj muž ze
školy. Sedím tam asi patnáct minut a sbírám sílu, aby nic nepoznal. Za
chvíli ho slyším, jak něco povídá. Projede mnou nervozita a ve stejný
moment se zároveň stihnu pousmát nad tím jeho hláskem. Neslyšela
jsem ho přes 5 dní. Nebyla jsem totiž schopna s ním z nemocnice telefonovat.
Každý můj telefonát domů byl plný zoufalství, pláče... jakmile
by mi ho někdo dal k telefonu... to by byl konec. Celé ty dny
v nemocnici jsem si prohlížela jeho fotky. Ten klučík se na mě z těch
fotek smál a mně se koulely po tvářích ty největší slzy. A teď ho najednou
zase uvidím.
Tolik jsem se bála, že to neklapne, že mi nasedne do autobusu a já ho
nestihnu přitisknout k sobě. A teď se tolik bojím, že se před ním složím.
Otevírají se dveře, zhluboka se nadechuju a jdu k němu.
"Čau, mami," řekne naprosto žoviálně, skopne si boty a už spouští
dlouhý monolog o všem, co ten den dělali ve škole, prostě jako by se
nechumelilo. Trochu se mi ulevuje, ničeho si nevšiml, prostě mě pár dní neviděl, tak co. Byl s tátou, mohl spát na mým místě, vlastně mu to
mohlo i na chvíli vyhovovat, říkám si a snažím se racionalizovat si, že
v jeho světě je vlastně všechno v pořádku.
Nakláním se k němu, že mu dám pusu, v tom mi sklouzne šátek
z krku.
"Ježiš, fuj, co to tady máš?" zkroutí zhnuseně ten svůj obličejík.
Do prdele, pomyslím si. Snažila jsem se to zakrýt.
"No, to je jizva, to není nic důležitýho," zalžu.
"A proč ti to řezali, mami?" ptá se neodbytně.
Mám pocit, že z toho jen tak nevyklouznu, ale nakonec se mi daří
mu vysvětlit, že se mi potřebovali někam kouknout, pak to zase zašili
a všechno je dobrý.
"Hm, ale vypadá to pěkně hnusně, mami, zase si to zakrej."
Ulevuje se mi, že už se neptá.
"Pojď, zabalíme tu tašku na školu v přírodě."
Po chvíli ho to samozřejmě přestane bavit, a tak balím sama. Beru do
ruky kousky jeho oblečení, a když se nikdo nedívá, tak k nim přičichnu.
Dojímám sama sebe, rychle utřu slzu a skládám mu je do tašky a píšu
na papír poctivě, kolik kusů od čeho má. Potají připravuju pohlednice,
je jich celkem pět a na každou píšu nějaký vzkaz, aby mu pak mohly
"chodit" každý den. Kupodivu se mi daří na ně vymyslet něco hezkého,
co ho určitě potěší.
Snažím se být silná. Peru se s pokusem nerozbrečet se před ním a taky
mám o něj strach, jestli to tam zvládne. Jasně že zvládne, vím to, ale
kombinace všech okolností ze mě učinila přecitlivělou trosku, která se
na něj i přesto usmívá.
Večer mě přemáhá únava. Jsem ještě zesláblá po narkóze, takže usínám
rychle a spím dobře.