27. SRPNA 2015 - CHEMOTERAPIE VOL 6: DERNIÉRA

Dnes je má DERNIÉRA. Tedy pokud to nezakřiknu. Další rozpis chemoterapií
vlastně nemám.
Je brzo ráno a jediný, co mě napadá, je, ať to mám brzo za sebou. Ať
alespoň dneska to odsejpá.
Jedu tramvají a myslím na to, že naposled to nějak zvládnu, třeba to
bude rychlý.
V uších mi hrajou zase Psí vojáci:
Možná ne cíl,
ale něco máš určitě na dosah.
Snad to nebude bolet,
snad už to konečně bude krásný,
už není čas se rozhlížet.
A až se o to pokusíš,
dej mi prosím vědět,
abych měl radost,
že jsi to přežil.
Vcházím do budovy. Na denní nemocnici už vládne chaos. Je tam
třikrát více lidí než obvykle.
A zase tam tomu šéfuje ten protivnej doktor.
A TEN doktor pravidelně vychází a vyvolává jména pacientů.
"Pan Pospíšil," hlásí a rozhlíží se, kdo se ozve.
Nic.
"To jsem já," říká po chvíli nějaký stařík u dveří.
"A jak vám je, všechno v pořádku?"
"Ale ano."
"A jak že se jmenujete?"
"Chyba."
"No tak to nemůžete být pan Pospíšil, já jsem si totiž říkal, že už vás
tu všechny docela znám. Tak pane Chyba, vy musíte ještě počkat. Je tu
teda ten pan Pospíšil?"
Pospíšil si asi pospíšil někam ven.
Doktor vyjde zase několikrát a ptá se všech, jak se mají a já pořád nic.
Když už vyjde asi po padesátý, tak se ho ptám, co já?
"A jak se jmenujete? Aha, vás tu nemám napsanou," řekne doktor
a trochu se zadurdí a ve snaze zamaskovat svoji chybu zalézá zase zpátky
do svého brlohu.
Po chvíli opět vyjde. "No, já jsem vás tu vlastně ráno hledal, protože
vy máte naprosto hraniční nedostatek bílých krvinek, a tak si nejsem
jistej, jestli vám tu chemoterapii dneska dáme."
Jdou na mě mrákoty.
"No, ale tak jo, tak se posaďte, já to jdu teda zadat do lékárny."
A to mělo být teda co? Vyhrožuje, že mi poslední chemošku nedá,
a pak zase jo, jenže už je 10 hodin, čekám od půl osmý úplně zbytečně,
protože si mě nezapsal na seznam čekatelů na léky a... a za chvíli zase
vyjde.
"Tak to máte zadaný, ale dneska si docela počkáte, protože v lékárně
je polovina personálu, takže jim to bude dneska trvat tak minimálně dvě
hodiny, než to přinesou."
Mám chuť to tam celý roztřískat.
Bouchá to ve mně naprosto mocně a vycházím ven zabít čas. Kupuju
si dole v přízemí nemocnice to kafe z prášku a jdu do parku. Sedám si
na lavičku a snažím se uklidnit. V parku to zase žije.
Za chvíli ke mně přijde bezdomovec, jestli bych mu nedala peníze, že
potřebuje pomoc.
"Tak to jsme dva," vyjedu na něj naštvaně, on raději zacouvá a já se
nakonec zvedám. Ani v tom posraným parku se nedá vůbec posedět,
pořád mě někdo obtěžuje. Nechci se tam už vystavovat, protože tady by
mě snad za chvíli někdo okradl za bílýho dne.
Jdu se projít do centra. Vůbec se mi nechce. Dvě hodiny tady mám
bloumat a zase milosrdně čekat na to, až mi pak bude zle. Jsem psychicky
úplně v hajzlu. Mám strašný vztek na systém, který tam mají, teda
spíš nemají, a jak je jim to úplně jedno, že pacienti čekají v nedůstojných
podmínkách.
Je 11:10, už nevím co, jsem unavená a vracím se raději na denní
nemocnici. Co kdyby to náhodou přinesli dříve.
V čekárně pár lidí ubylo. Někteří už mají dokapáno, píchnutý injekce
a odcházejí domů. Hm, ti se mají. Usedám a čekám. Je 11:45.
"Sestři, jak to se mnou vypadá, už mi přinesli ty léky?"
"Počkejte, já se podívám... no, ne, ještě vás tu nemáme."
"A jak to bude ještě dlouho trvat? Vždyť já už tady čekám čtvrtou
hodinu!"
"Já opravdu nevím, až to přinesou, tak to přinesou, já s tím nic
neudělám."
Stepfordské paničky jsou dneska trochu neochotné.
Po čtvrt hodině se otevírají dveře a já už poznávám svojí Mabtheru.
Málem se zvedám, že už si půjdu sednout do křesla a kapat... jenže...
v tom slyším, jak si sestry v sesterně povídají.
"Přinesli Mabtheru pro paní Terezu, ale nemáme volný křeslo."
NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ.
Sestra vyjde.
"Sestři, můžu si jít tedy už sednout?"
"No, bohužel, musíte počkat, až se uvolní křeslo."
"A to tady budu čekat ještě další hodinu?" říkám a v očích už mám slzy.
"No, já nevím, jestli přesně hodinu, on snad za chvíli někdo dokape."
Sedím v čekárně jako poslední a brečím. Jsem naprosto vysílená
touhle ponižující procedurou. Tu poslední chemošku mi tu tedy dávají
sežrat se vším všudy!!!
Za deset minut jde kolem mě jiná sestra.
"Jedna paní by měla tak za patnáct, dvacet minut dokapat."
Když usedám konečně na to milosrdný křeslo, tak se mi chce zvracet.
Vystresovala jsem se natolik tím pětihodinovým čekáním a zoufalstvím,
že se mi regulérně zvedá žaludek.
Sestře se podaří napotřetí najít funkční žílu.
Když dokapu, tak už na oddělení není ani noha. Jsem tam sama.
Tak tohle byla tedy derniéra se vším všudy. Na tu nezapomenu.
Sbohem denní nemocnice, sbohem Stepfordské paničky - byly jste
dobré, prostě Stepfordské.
Doma si užívám opět stav hodný stavu po chemoterapii. Je to už po
šestý, ale opravdu jsem si nezvykla. Zase mě čeká RTT - rakovinový
těhotenský týden.
Zase budu několik dní v hajzlu.
Syn půjde za pár dní do druhé třídy a já se vrátím do práce a budu
chodit každý den. Pokud to tedy bude v mých silách.
Čeká mě toho hodně.
Najednou zjišťuju, jak strašně rychle mi léčba utekla. Ale jak těžký
byly jednotlivý dny, který se mi teď najednou slily v jeden velký balíček,
který je nabitý velkýma zkušenostma a příběhem. A ten teď čtete.
1. září si musím píchnout Neulastu, tedy injekci na podporu tvorby
bílých krvinek, protože nemám skoro žádné.
Takže ráno poctivě vpichuju a jdeme syna vyprovodit do druhé třídy.
Druháček je mírně nervózní, ale mně je fajn, protože už vím, že on to
zvládne, už je to jiný, než ho vést do první třídy. To byly jiný emoce.
Jdeme a já ho fotím jako Japonec. Musí mít přece památku. Sluší mu
to. Má prďáckou košili a plátěný šortky a taky super klobouk. Mám chuť
ho nakousnout.
Před školou ještě foto a už se s námi loučí. Hm, už nás nepotřebuje,
dál už to zvládne sám.
Já jdu domů a muž do práce. Jsem čtvrtý den po chemoterapii a není
mi ještě dobře.
Myslím, že v pondělí další týden chci jít už natvrdo do práce a chodit
tam každý den. Když tohle zpětně někomu vyprávím, tak si zaťuká na
čelo. Sedmý den po chemoterapii jsi začala chodit každý den do práce?
Můj doktor z toho taky nechápal. "Ale je to na vás. Dělejte všechno
tak, aby vás to nevyčerpávalo."

Jenže už o víkendu trpím ukrutnýma bolestma po injekci. Nemohu se
skoro narovnat, příšerně to vystřeluje do zad.
V pondělí ráno si sedám na postel a usedavě brečím bolestí. To je
divný, co to kurva je?
Z práce se omlouvám a volám do nemocnice, jestli by se na mě doktor
nepodíval. Nejsem objednána, tak snad se tam někam vlezu.
TA sestra slíbí, že to doktorovi vyřídí.
Doslova za pár minut mi volá sám pan doktor. Největší kapacita široko
daleko.
"Tak co se děje, jak vám mohu pomoct?"
Popisuju svůj zoufalý stav.
"Víte, to, co popisujete, přisuzuji injekci, kterou jste si před několika
dny píchla. Ty její účinky mohou připomínat skutečně takto silné
chřipkové stavy. Ale samozřejmě vás neodmítnu. Přijďte a já se na vás
podívám. Předtím si ale zajděte na odběr, ať vidím, jestli nemáte třeba
zvýšené CRP."
"Dobře, stavím se na krvi a budu tam u vás co nejdříve."
Mám pocit, že je o mě už teď dobře postaráno.
Jsem nucena muže stáhnout zpět domů z práce, aby mě tam zavezl.
V tomhle stavu nikam sama nejedu.
Jedeme na odběr. Je asi 10 hodin dopoledne a na odběru je úplně
natřískáno. Není tam vzduch. Ve stavu, v jakém jsem, mi toto připadá
naprosto nelidské a nedůstojné a mám chuť se rozbrečet rovnou ve dveřích.
Dostávám pořadové číslo. Číselná řada, kterou mám, ještě ani není
na světelné tabuli.
"Tohle bude šíleně dlouhý čekání," říkám svému muži.
Po několika minutách dostávám nápad jít za TOU sestrou, jestli
by mi nedala přednostní žádanku, protože moje bolesti jsou ukrutný.
Vyplazím se za ní do prvního patra.
"Sestři, mně je příšerně zle, nemohla byste mě poslat na odběr přednostně?
Dostala jsem pořadový číslo, který přijde na řadu až tak za
hodinu."
"Bohužel, to nejde," řekne TA sestra.
"Ale mě je opravdu blbě," málem se rozbrečím.
"Hm," pokrčí TA sestra rameny. "Musíte si tam bohužel počkat."
Že jsem za ní lezla. Co jsem jako ČEKALA?
Plazím se zpátky s nepořízenou.
Můj muž už je naštvaný taky, protože místnost, ve který sedíme, je
opravdu v zoufalé situaci. Po padesáti minutách jdu konečně na řadu.
Je mi jasný, že bude zase chvíli trvat, než budou výsledky.
Rozhodneme se tedy, že pojedeme domů a vrátíme se do nemocnice
tak po 13. hodině, to už by mohly nějaké výsledky být.
Nasedáme do auta a volá mi TA sestra, jestli bych mohla rychle přijít,
že pan doktor se na mě tedy přednostně podívá.
Moje tělo zajuchá a bouchám šampaňský.
Otáčíme vůz prakticky na dvou kolech a muž mi říká, že tu někde
počká, když to bude tedy tak rychlý.
Plazím se zase do prvního patra a oznamuji sestře, že tu jsem.
"Jo jo, on si tam vzal teď jednu pacientku, tak si zatím sedněte, on si
vás asi pak zavolá."
Sedím a čekám přes půl hodiny.
V tom zapraská rozhlas a já čekám, že se z něj ozve moje jméno, protože
taková byla přece dohoda. TA sestra to přece zařídila, protože jí o to
doktor požádal.
"Paní...," ha, ale moje jméno to není.
Usedám bolestivě a zmateně zpět.
Tak říkala přece, že si mě hned zavolá a podívá se na mě, jedu si zmateně
v sobě.
Jdu za ní.
"Sestři, pan doktor si ale zavolal někoho jinýho..."
"Aha, tak já nevím, to na vás asi zapomněl, tak on vás asi zavolá po
tomhle pacientovi."
Dalších 45 minut. Muže jsem už instruovala, ať to někde zaparkuje,
zaplatí to a přijde za mnou, protože současný plány už nejsou tak přiznivý.
Opět zachrastí rozhlas a ozve se další jméno, ale opět ne moje.
Jdu celá zhrzená v bolestech za TOU sestrou.
"Sestři, ale mně opravdu není dobře. Mohla byste mě u pana doktora
připomenout, protože asi na mě opravdu zapomněl."
"No dobře, tak až tam půjdu, tak mu to řeknu."
"Děkuju."
Mám na kahánku.
Mezitím si doktor zavolá další dva pacienty. Můj muž už šel dvakrát
prodloužit parkování. Čekám už třetí hodinu. Chvílemi brečím. Můj
muž se snaží být pro mě oporou a zkouší drbání na zádech.
Naproti mně sedí paní s rouškou, evidentně právě dokapala
chemoterapii...
"To je hrozný, když vás tu poslouchám, to tu čekáte opravdu v takových
bolestech už tři hodiny?"
"Jo," pípnu. "A už fakt nemůžu."
"Tak to běžte říct sestře."
Vloží se do toho muž. "To už jsme udělali třikrát, chápete to, jaký tu
mají systém?"
"Ne, to tedy nechápu," řekne soucitně ta paní, stáhne roušku a usměje
se na mě.
Musí jít být také zle, a ještě mě tu stíhá litovat. Silná to žena.
Už to nevydržím a vnucuju se k doktorovi sama ve chvíli, kdy vychází
další pacient - už pátý v pořadí. Zaklepu.
"Pane doktore, já se omlouvám, ale nezapomněl jste na mě? Já už tady
čekám skoro čtyři hodiny."
"No, já vím, že čekáte, ale já s tím prostě nic neudělám... no, tak pojďte
dál," řekne doktor trochu podrážděně.
Jo tak on se rozhodl taky dneska zlobit?
Jsem na něj naštvaná.
"No, jak jsem vám říkal do telefonu, stejně si myslím, že to máte
z toho (myslí injekci)." Dívá se do krku, poslechne si mě, prohmatá uzliny,
proklepe všechno možný.
"Vezměte si doma paralen a odpočívejte, mělo by to brzo
odeznít."
Kdyby měl můj vnitřní hlas ruce, tak se plácá smíchy do kolen.
"Kdybys holka zůstala doma v posteli a nehysterčila, že je ti zle, tak to
mohlo bejt užitečnější."
"Tak jo... a můžu raději Olfen, protože paralen jsem si už brala
a nepomohl."
"Můžete i Olfen."
"Čtrnáctého září máte tedy kontrolní PET/CT a pak přijdete jednadvacátýho
a povíme si výsledky."
"Tak děkuju a na shledanou," najdu v sobě z posledních sil velkou
dávku slušnosti, ale mám dost.
Dneska tu ze mě vysáli poslední energii. Strávila jsem tam čas od
10 hodin do 15:30. A výsledek byl, že to mám z TOHO a ať si vezmu
paralen.
Cítím se podvedeně a poníženě.
Vůbec nerozumím zpětně tomu, proč si mě do ordinace pozval a řekl
sestře, ať mě hned zavolá, že se hned podívá a pak mě tam nechal čekat
4 hodiny.
Hm, další životní zkušenost. Očekávání je prostě na prd.
Jedeme domů. Jsem zbitá jako pes. Muž vyzvedne syna z družiny
a ten na mě doma hned naskáče. Bože, já si dneska snad neodpočinu...
a zítra do práce.
Ach, ta realita.