4. SRPNA 2017 - PELÍŠKY

Čím dál je člověk od svého domova, tím víc si cení toho co má. Letos jsem vnímala to opuštění komfortní zóny opravdu silně. Téměř 11 tis km od domova a já jsem byla vděčná za to, že jsem se mohla takhle přesunout a splnit si po třetí navštívit jihovýchod Asie. Myslím, že Thajsko to bylo naposledy, do třetice všeho dobrého. Ale to „nikdy neříkej nikdy“ ve vás stejně hlodá. Teď mám chvíli chuť takhle daleko necestovat. Dávám tomu rok, maximálně dva a začnu mít roupy. Chtěla bych moc vidět Kambodžu nebo Barmu. Tak uvidím….člověk nikdy neví, co bude a když si něco pečlivě naplánujete hodně dopředu, tak se to velmi často taky hezky pěkně posere, ten Murphy ty zákony napsal s dokonalou přesností.

Celý pobyt jsem vzpomínala s láskou na svoji postel. Natočila bych tu nejlepší reklamu na vlastní matraci, peřinu a povlečení. Domov, to jsou PELÍŠKY. A to na cestách a při změně několika hotelů a lůžek prostě zkonstatujete.

Jako dítě jsem vždycky milovala moře, což se překlenulo i do dospělosti. Jen čím jsem starší tak řeším, co mě v tý vodě žahne nebo kousne za strašpytel. Jo, ty strachy! Zase jsme u toho. Ale obezřetnost se v tomto případě asi dost vyplatí.

No a za celou dovolenou se mi podařilo pár věcí, tady je top 20:

1. Být náhodně vybrána pro detektor na výbušniny už v Praze

2. Začít nesnášet letiště a letadla

3. Ujistit se, že na létání mám ráda už jen start, zbytek je vopruz

4. Zapřísahat se, že už nikdy nepoletíme s Fly Dubai

5. Koupit super otvírák za 10 Kč v 7 Eleven (ten by u nás v TV Shopu stál majlant!)

6. Dát si hned napoprvé tak pálivé jídlo, že mě vlastní rodina nepoznávala

7. Asi 4x panicky hledat cestovní pasy, které jsem držela v ruce

8. Dobře se obléknout do vlaku, kde se rituálně mučí cestující klimatizací

9. Zapomenout, jaký byl let s Fly Dubai

10. Nemyslet na práci, ale vůbec, prostě vůbec!

11. Nemyslet na raka, ale vůbec, prostě vůbec!

12. Vychutnávat si jejich jídlo – min. 2x denně

13. Zkontrolovat si v zrcátku mezizubní prostory, když jsem dojedla cvrčky

14. Umět odpočívat

15. Umět objevovat

16. Najít si výbornou pedikérku

17. Zjistit, že jsem fyzicky pořád hodně silná na to, zvládat takovou dálku a pobyt

18. Nezhubnout

19. Připálit se opět na styl DADA

20. Pít pivo každý den

A taky pojmenovávat….

„PAN VAJÍČKO“ – byl velmi starý pán, který jezdil se sajdkárou a prodával jídlo. Vozil grilovaná vajíčka a usušené sépie. Vajíčka jsme si zamilovali. Vojta se každý den ptal: „Kdy pojede pan Vajíčko?“

„LAJKA“ – to byla „naše“ fenka u prvního bungalowu. Byla už starší, kulhala, vyrostla na ulici, ale našla si svoje místo a to si hlídala. Přišla občas žebrat, když jsme večeřeli něco z trhu na terásce.

Další místních psů tam bylo hodně – a za pár dní už jsme se v nich orientovali. Asi nejtěžší to měl „PRAŠIVEČEK“ se zakaleným okem a kůží v hrozném stavu. Byl nemocný a tudíž měl mezi ostatními špatné postavení. Oproti němu „PEPA“ to byl barovej pes plnej síly, stejně tak jako „LUCIFER“. U večeře nám vždycky asistovali a kulečník už je pak nezajímal.

„DINGO“ měl krásný modrý oči a tak dobře, jako jeden večer u nás na terase se snad ještě nikdy nenažral. „BORDERKA“ byla flegmouš a jenom mne vždycky tak sledovala po oku. A takhle bych mohla vyprávět do nekonečna.

Ale pan Vajíčko… ve vysokém věku, jeden z miliónů lidí tam. Měl své tempo. Nikam nespěchal. Jezdil každý den.

Nemám ráda takový to cobykdyby, ale jednu „cobykdybínskou“ si neodpustím. Čistě teoreticky si představuju situaci:

Pan Vajíčko umí česky a já se ho můžu zeptat, jestli je šťastný.

Dost pravděpodobně by řekl, že ano a usmál by se, ze zdvořilosti.

Jak by na to reagoval někdo v jeho věku u nás? Těžko říci…

Víte, že Thajci většinou o svých snech pouze mluví? Zjistila jsem to přímo od nich. Jsou pasivní, málo si věří…napadlo by vás to?

Proč tu ale sakra píšu, že zrovna Thajci o svých snech jen mluví? Nejsme si v tomto hodně podobní? Není to jedno, jestli jste v Praze, v Bangkoku….? I oni mají určitě strach opustit svoji komfortní zónu. Udělat změnu. Rozhodnout se.

Úsměv je zadarmo, je milý, potěší, zpříjemní den… Teď mi ty jejich úsměvy začínají chybět. Vrátila jsem se zpět do Čech a tolik naštvaných lidí potkávám…. Já si to prostě neodpustím….Proč je tu tolik lidí tak nespokojených a přinasr….ch? Někdy mám pocit, že z toho ale není cesta ven. I já se někdy nechám strhnout.

Máme v sobě pana Vajíčka nebo jsme jen ty pouliční psy hledající svoje teritorium a snící o lepší budoucnosti? A dá se budoucnost žít tak, aby měla prvky přítomnosti?

Protože já jsem celou dovolenou byla POUZE přítomná. A musím říct, že lepší stav beztíže neznám. A budoucnost? Ta je pro mě přítomná. Já tomu pojmu „budoucnost“ vlastně vůbec nerozumím. Pro mě jsou srozumitelný vlastně jen ty PELÍŠKY.