Carpe diem

Nevím, co se mi to dneska stalo, co mi kdo hodil do pití, ale stala se ze mě po dlouhé době tryskomyš, který měla potřebu si kolem sebe vynést dlouhodobej svinčík. Ačkoliv jsem poslední týdny docela unavená, což těm děvkám zvaným domněnky vážně jen nahrává, tak zrovna dneska jsem únavu potlačila už do rána, nebo respektive takhle: ona by se dostavila, ale mé oči po mnoha měsících začaly vidět, jaký je doma bordel. Dostala jsem chuť zbavit se nepotřebného a tak jsem už v osm ráno strčila hlavu do všech šuplíků. Letělo všechno prošlý a nepotřebný. Najednou z toho byly tři tašky.
Poslední dobou se mi rozbíjejí sluchátka. Koupila jsem si nedávno docela dobrý, ale zas tak dobrý asi ne, protože to levý sluchátko už hraje hůř a to mě dost znervózňovalo. A tak letěly taky. A okamžitě letěly i sluchátka, který jsem si koupila při pobíhání Prahou a stály jen pár kaček (což jsou předem vyhozený prachy a vy to víte a přesto si je koupíte hmmm) a byla to sluchátka náhradní. Takový černý, nic víc. Když jsem je rozbalila, tak jsem zjistila, že jsou hodně punkový. Byly na nich stříbrný lebky. Takže všechno není tak černý, jak se zdá. Ta jedna lebka po týdnu odpadla, zase na levým uchu. Jenže to už mi může bejt jedno. Hrály strašně a teď už se propadají někde v popelnici po tíhou dalších přibývajících odpadků někam hodně hluboko. Po čtyřech letech jsem totiž našla zcela nová sluchátka od iPhonu, takže potěšení veliké. Tak snad to levý přestane hrát až za několik dalších let.
No a takhle jsem dneska prostě prošla celej byt vč. komory, kde na mě spadly všechny batohy, břicho mi propíchla nordic walkingová hůl a vyplulo na mě tisíc kabelů, který už ani nevědí, co tehdy spojovaly. Troje boty, který jsem zcela vytěsnila a litovala jsem se, že nebudu mít v zimě v čem chodit, se dostaly do popředí před žabky. Vojta dal sbohem všem botám, které mu kousaly bolestí palec a postupně jsem se probojovala i do jeho pokoje.
Ano, neustále mu vytýkám, že má v pokoji takovej bordel, že se nedá dojít ani k oknu. Zase se mu to tam začalo slušně hromadit. Nemá rád, když mu na cokoliv sahám. Přihlížel (ne to on jako umí uklidit i sám, ale jak mě viděl v tom rauši tak ani nedutal) a já dávala do obrovské tašky jen odpadky. Po pěti minutách přetékala a tak si něco vyslechnul. Ale jeho pokoj byla jen jedna taška. Já jich po sobě dneska odnosila tuny. Tuny věcí, které nepotřebuju. Jsou to jen věci. Potřebovala jsem je pustit pryč a vyčistit si hlavu i prostor. Nesnáším, když se prostor zanáší zbytečnostmi. Není to zajímavá paralela? Stejně tak hnusný je zanášet si hlavu zbytečnostmi. Chvilkama jsem se nechala při úklidu unést myšlenkama. Bylo to nahoru a dolů. Ale je lepší u toho něco dělat. Kdybych přemýšlela v horizontální poloze tak se mi v mozku zase rozmnoží surikatí kolonie v podobě depky. A depky nechceme. Depek bylo dost!
Takhle jsem se krásně ventilovala tou činností. Zahálka je totiž taková skrytá tikající bomba, a jelikož já moc nezahálím, ale musela jsem poslední dny už prostě ubrat....tak jsem k dnešku dospěla přirozenou cestou. A když jsem se u přemýšlení praštila do hlavy o Vojtův Saturn, který včera pracně vyrobil a zavěsil pod svoji vysokou postel, tak mi došlo, že mezi tím, co tancuju s koštětem lambadu a pendluju mezi popelnicemi a vynáším všechny ty odpadky a myšlenkový kurvítka....že je jen na nás co vyhodíme a čeho se chceme zbavit. Jen to třeba dlouho nechceme vidět nebo se bojíme, že nám to bude chybět. Nebude. Tedy pokud máte sami sebe na prvním místě. Lpění je stejně ošemetné, jako ta zahálka. A stejně debilní jako domněnky.
Poslala jsem ty věci dneska pryč a s nimi odešlo mnoho myšlenek, pocitů a surikat.... A já vím, proč ten den přišel. Potřebovala jsem se vnitřně pročistit a rozloučit se. Podvědomě vím, že jsem se dneškem rozloučila s Katkou, jejíž příběh je součástí druhého dílu. Zemřela v polovině října. Pořád jsme plánovaly, že se sejdeme v Dobříši. Teď už má ale pokoj v jiné dobré říši. Tak nějak je pořád s čím se srovnávat. Pořád se něco děje. Někdy se mi do života derou malichernosti, ale něco mi říká, že nejmoudřejší je je ignorovat. Jakmile jim člověk dá prostor a energii, stejně tak jako lidem, kteří to na vás tzv.zkoušejí a protože se nacházejí ve svém vlastním světě, tak ani nevědí, co dělají a vám to všechno dochází jak to tu je.
Je to tu někdy docela těžký. Ale pořád je to jen úhel pohledu.
A děkuju za zprávy, které mi píšete ohledně druhé knížky a jak vám to opět pomohlo. Jo, ten druhý díl je na dřeň....Ale já to jinak neumím.
Díky za každé nové ráno.To je není klišé, ani pomíjivé jako životnost levého suchátka, to je fakt, který mnoho lidí pořád nechce slyšet.
Mějte se ladně, přátelé a carpe diem.