4. KVĚTNA 2015

Jsem objednaná k tomu nejlepšímu lékaři na lymfomy.
Přijíždíme raději o něco dříve. Mám s sebou doprovod. Oddělení
hematologie najdeme během chvíle, je hned v 1.patře.
Ptám se po sestře, která má mého lékaře na starosti.
"Tady," ukáže sestra za sebe. Jdu k ní.
"Dobrý den, já jsem k panu doktorovi objednaná na desátou."
"Na desátou? Hm, to je nesmysl, pan doktor ordinuje od jedenácti."
Zmateně se na ni podívám.
"Ale já vím, že jsem určitě objednaná, objednávali mě k němu ještě
v Motole a termín mi potvrzovali."
"Podívejte se, já nevím, kdo vás objednával, ale já vás tady prostě
nemám."
Po pár větách téhle sestry chápu, že půjde zřejmě o rituální ponižování.
Ale nevzdávám se.
S mírnou plačtivostí v hlase to zkouším dál.
"Pan doktor musí mít v mailu veškeré informace o mojí diagnóze
včetně propouštěcí zprávy. Posílali mu tam i výsledky CT a biopsie."
"No, to je možný," odvětí sestra. "Ale já jsem tu včera nebyla, takže
opravdu nevím, jestli to v mailu má."
"A vy máte přístup do jeho e-mailu?"
"Mám," odfrkne.
"A mohla byste se tedy podívat, jestli tam tu zprávu opravdu má,
protože já počítám s dnešním termínem a mám prý nastoupit léčbu co
nejdříve..."
"Jo, něco tady je," přeruší mě sestra. "No tak si sedněte v čekárně, já
si vás tu teda napíšu, ale vůbec nevim, kdy pan doktor přijde, asi přijde
dneska až po jedenáctý."
Jsem regulérně zpocená, cítím se jako IDIOT, který tu prosí o přijetí
a záchranu života.
Měla jsem během rozhovoru sto chutí se otočit a odkráčet domů.
Musela přece dobře vědět, že mi asi "něco je", jinak bych se nedožadovala
audience u doktora, a klidně mě odbyla!
To jednání bylo naprosto katastrofální.
To mě tady teda čekaj pěkný věci, říkám si a mám slzy na krajíčku.
Čekárna je úplně natřískaná, není tam vzduch. Všichni tak otupěle
sedí a civí. Pane bože, říkám si, jsou vůbec při smyslech? Kam jsem to
přišla? A taky jsem tu rekordně nejmladší.
Ještě, že mám s sebou doprovod a občas si můžeme popovídat, ale
jde mi to ztěžka. Myslím jenom na to, že mi dneska oznámí přesnou
diagnózu. Ráno, když jsem se vypravovala, jsem se málem pozvracela
strachy. Žaludek mám stažený, svírám nervózně ruce v pěst. Celá se klepu.
Čekáme hodinu, dvě... je 12:30.
Najednou se v rozhlasu ozve moje jméno. Zhluboka se nadechnu
a jdu vstříc oznámení do dveří č. 7.
Doktor je kapacita. Je to na něm i vidět. Trochu se mi ulevuje, že
alespoň on tu zjevně pracuje rád. Podáme si ruce. Pak několik minut
tráví psaním do počítače. Začíná to trvat na můj vkus dlouho. Mezitím
do místnosti přijde TA sestra a dostane hned vynadáno za to, že něco
nefunguje, jak má. Ona jen pokrčí rameny a je jí to stejně jedno.
Doktor si mě poslechne, prohmatá uzliny, zváží mě.
A pak se na mě podívá. "No, podle výsledků biopsie máte tedy zhoubný
lymfom. Ono je jich několik typů."
"A já mám tedy který?"
"Non-Hodgkinův."
"A to je ten lepší případ nebo horší?"
Přiznám se, že už nedokážu přesně popsat, co mi na můj dotaz pan
doktor řekl, pamatuji si jen část: "No, podívejte se, berte to tak, že máte
v těle něco, jako je třeba zánět nebo infekce. Ve vašem případě je dobré,
že je nádor ohraničen, že nemáte metastáze."
Moc mu nerozumím, ale kývu.
"Tyto typy lymfomů umíme dnes už velmi dobře léčit," pokračuje dál.
"A jakou mám já šanci na uzdravení?"
"No, přesné číslo vám samozřejmě říct nemohu. Nikdo vám tu
100% záruku nedá. Ale úspěšnost naší léčby je něco kolem 70-80 %."
Je mi divný, že se mi neulevuje. Pořád se cítím bídně.
"Chci, abyste nastoupila léčbu co nejdříve. Naordinuji vám kombinaci
biologické léčby a chemoterapie, tedy tzv. imunochemoterapii. Takže
teď rovnou rozepíšeme léčbu."
Lékař si bere kalendář.
"Předtím budete muset podstoupit ještě řadu vyšetření - PET/CT,
ultrazvuk srdíčka a taky potřebuji, aby vám vzali vzorek kostní dřeně.
Myslím si, že ve vašem případě by to mělo být negativní, ale chci mít
absolutní jistotu."
V duchu zařvu zoufalstvím. Neeee!!!! Zase další zákrok a odběr kostní
dřeně prý bolí. Chce se mi brečet, řvát... cítím zmatek, doktor na mě
vychrlil tolik informací.
"Nebojte, sestra vám to ještě všechno vysvětlí a všechny termíny si
zapíšete u ní," uklidňuje mě, když vidí, jak začínám být nejistá. "První
chemoterapii budete mít ve čtvrtek 14. května, každý další cyklus bude vždy po 3 týdnech. Vidím to tak na 6-8 cyklů, to znamená do půlky
října."
Ty jo, říkám si, je začátek května a někdy v říjnu bude léčba teprve
u konce.
"Zatím rozepíšeme 6 cyklů, tedy do konce srpna, a pak uvidíme.
Ozařování budeme řešit až po chemoterapiích. Třeba nakonec nebude
potřeba."
Mám dost. Cítím, že mě čeká strašná fuška. Vlastně nevím, co to chemoterapie
pořádně je.
"A taky, prosím, počítejte s tím, že vám určitě vypadají vlasy. Sestra
vám když tak vystaví papír na paruku, pojišťovna něco přispívá."
Neumím si sebe samu představit bez vlasů. Nevím, jak se zachovám
a jak mi bude, až o vlasy přijdu. Až v ten den mi moje nemoc připadá
jako doopravdy. Jako by mě někdo štípnul do nosu a já jsem zjistila, že
to zase není zlý sen.
Doktor opět zapisuje a já myslím na syna. Co když ho neuvidím
vyrůstat? A taky poprvé v životě cítím, že v životě není nic důležitějšího
než já. Protože na mě toho opravdu tolik stojí. A moje zdraví si teď vzalo
dovolenou. Bez něj se cítím, jako bych přišla o jeden ze smyslů. Mám
z chemoterapií strach a taky jsem z nich zmatená, protože o nich nic
nevím. Zároveň se na ně "těším", protože už chci, aby léčba začala.
Cítím se u doktora dobře, sálá z něj zájem, věnuje se mi asi hodinu.
"Tak," řekne doktor. "Je tedy všechno jasné?"
"No, víte pane doktore, nezlobte se, ale jak vás tu tak celou dobu
poslouchám, tak musím zkonstatovat, že jsem si větší píčovinu vymyslet
nemohla," vydechnu rezignovaně a s vyjadřováním se už opravdu
nemažu.
Doktor se lišácky usměje. "Zvládli jsme tu vyléčit tolik lymfomů, takže
se nebojte, bude to dobrý."
Konečně se mi trochu ulevuje.
Rozloučíme se a já s hlavou jak pátrací balón se snažím udržet všechny
informace. Jdu za TOU sestrou, která mě ráno málem vyhodila.
Už se zdá být v lepší náladě. Bere si všechny papíry, které jsem dostala,
nadechne se a uznaně říká: "No, čeká vás toho teď hodně. Takže zítra
si tedy zajděte nechat vyndat ty stehy, když už jste tam objednaná.
Potřebujeme, abyste si někde nechala udělat echo, to je kvůli chemoterapiím,
protože ty mimo jiné poškozují i srdeční buňky, a tak musíme
mít jistotu, že máte srdce v pořádku. Máte jít na PET/CT, to je v budově
nemocnice, tam buďte 6. 5. v 7 hodin ráno nalačno. Máte alergii na jód?
Na 11. 5. vás objednávám na trepanobioskopii, tedy odběr kostní dřeně.
Pan doktor vám tam napsal, že to bude v anglosedaci, takže vám dají
lokální anestezii, proto tam buďte taky nalačno."
"A v kolik hodin ten odběr bude?"
Zamyslí se.
"Buďte tam na 9:30. A taky vám potřebujeme vzít krev," dává mi
žádanku.
Ještě si nechám vysvětlit, kam mám dorazit na tu chemoterapii a je mi
vysvětleno, že je to jenom přes chodbu na denní nemocnici.
"Jo, a než tam půjdete, tak tady máte další žádanku, musíte si ráno
ještě zajít zase na krev, protože doktor na tý denní nemocnici bude chtít
znát váš krevní obraz."
"A můžu tam mít nějaký doprovod?"
"No, radši ne, my to neradi vidíme, není tam moc místa."
Nechápu, ale přitakám. Beru si haldu papírů, snad jsem si vše zapsala
dobře, časy, data, budovy...
Už teď mám pocit, že nestíhám.
Jsem ráda, že můžu jít už domů. Strávili jsme na ambulanci čtyři
hodiny.
Jediné, co mě utěšuje, je, že už se vše začíná dávat do běhu. Brzy začnu
léčbu a brzy uvidím, jak na tom vlastně jsem.
Druhý den se vydávám do Motola na vyndání stehů v oblasti hrtanu
po mediastinální lymfadenopatii. Mám z toho zase hrůzu. Doufám, že
to nebude bolet. Já už jsem na jakoukoliv bolest alergická. Jsem objednána
na 10. hodinu a tuším, že to určitě na čas neklapne. Nahlásím se
v kartotéce a čekám.
Volají mě s hodinovým zpožděním. V ordinaci je TEN lékař, který mi
oznamoval na oddělení plicní chirurgie, že mám nádor.
"Jééé, dobrý den, tak se zase potkáváme," směje se na mě a snaží se
být profesionální a perfektní.
Neskáču mu na to. Mám chuť mu tu ruku zlomit, když mu jí podávám.
V duchu si říkám, že když mi oznamoval diagnózu, tak se se mnou
s prominutím moc nesral, a teď tu hraje divadlo, že jsme nejlepší kamarádi.
Je mi z něj zle.
Nedávám ale nic najevo, nemá to cenu. Těžko říct, jak by mi bylo,
kdyby mi to tehdy oznamoval někdo jiný.
Vyndání stehů je super rychlé a vůbec nebolí. Uf, opravdu úleva.
Doktor mi vysvětluje, jak jizvu masírovat.
"Mě to tam ale pořád strašně bolí a mám tam takový jakoby výrůstek."
"Nene, to je jen oteklé, musíte ještě pár dní nebo týdnů vydržet, pořád
je to ještě hodně citlivé."
"Aha, tak děkuju a na shledanou," loučím se s ním a doufám, že ho
už nikdy neuvidím.
Opouštím Motol. Never more.
Ten den se mám stavit v práci. Není mi z toho dobře. Nevím, kdo to
ví a kdo to neví, ale ti, co to ví, asi nebudou vědět, jak se ke mně chovat,
a mě to taky není dvakrát příjemné se tam ukázat. Ale jdu. Připadám si
tam najednou strašně cizí.
6. 5. jedu na ultrazvuk srdce. Tam je vše v pořádku. Další den musím
ke svému praktickému lékaři, aby mi vystavil neschopenku. Můj diář je
nabitý a já mám každý den nějaký program.
Možná je to lepší, říkám si. Ale ta neustálá přítomnost někde ve zdravotnických
zařízeních je pro mě skličující. Všude potkávám mraky lidí
v čekárnách. Všichni jsou bez výrazu.
Mám pocit, že jsem jediná, které pobyt tam vadí. Jediná, které vadí,
že je nemocná.
Nejsem divná?
Sevře se mi žaludek při pomyšlení na ten odběr kostní dřeně. Od známé,
která měla rakovinu, zjišťuju, jestli to bolí. Vlastně nevím, proč se na
to ptám, co chci vlastně slyšet.
"No bolí...," přemýšlí, co mi řekne. "No, ani tak ne, spíš je to takový
tlak a pak to trochu křupne."
Je mi z toho blbě. Ať už je to za mnou!!!