7. DUBNA 2017 - PLAŠIT A BLBNOUT, TO JE OČ TU BĚŽÍ

Minulý týden v úterý na mne opět vlezl bacil.
Adél: „Kup si pastilky Vincentka, dělají různý příchutě.“
Koupila jsem pastilky, něco na rýmu, švihla jsem si „Ibáč“ a šla spát v osm.
Druhý den to bylo o poznání lepší. A tak jsem cucala pastilky, smrkala, švihla jsem si „Ibáč“ a šla jsem spát v osm.
Třetí den jsem se cítila prakticky zdravá.
Ve čtvrtek jsem ještě po práci v pohodě zvládla moc milou schůzku, která se týká právě onkologických pacientů a doufám, že z toho vzejde hezká spolupráce. Ale o tom jindy.
„Ibáč“ jsem si nedala a šla jsem spát bohužel až v půl jedenáctý. Půl noci jsem prokašlala. Grrrrr…..
V pátek jsem byla celá divná.
Můj vnitřní hlas se mě ptá: „Co Ti je? Chodíš, jak kdybys byla málo natažená.“

V neděli ráno jsem se vzbudila a bylo mi divný, že je mi divně. Pak už jsem zbytek víkendu trávila spíše na záchodě.
V pondělí nešlo jít do práce a nakonec se to pomocí léků uklidnilo.

„Dobře, že posloucháš svoje tělo,“ píše mi Adél. Odpočívej.

Tak a mám toho dost. Od října minulýho roku mě toho skolilo už tolik. Naposledy v únoru pořádný moribundus, antibiotika na 10 dní a po měsíci a půl tohle.
V hlavě se rozjelo psycho.
Píšu Adél. Komu jinému.

„Uděláme odběry.“
„Adél, já se těch bacilů snad nikdy nezbavím. Došly mi regulérně baterky a náladě mi to nepřidává, vím, že už jsem na pěst…“
„Drahá, ono jsi taky vždy hned v posteli nezůstala max 3-4 dny, to tělo a i tvému náročnému období nemůže stačit. Je Ti dnes na prd, no a? Máš na to nárok!“
„Hlavně abych spala. Nechci už prudit, sama toho máš dost.“
„Neprudíš, nemám nic.“
„Vezmu si snad Neurol na spaní.“
„Tak si klidně půlku vem. A budeš mít klid…“
„Asi jo, poslední dny jsou tak hektický a teď mi není dobře, potřebuju klid a vyspat se.“
„Chápu a máš různé myšlenky, práci, jedno s druhým. Vem si půlku prášku a dnešní den bude minulostí. Zítra bude lépe!“
„Vezmu si ho za chvíli.“

„Ahoj Terezko, jaká bylo noc?“
„Noc dobrá, půjdu do práce, snad už to bude dobrý…“
„Tak uvidíš.“

„Terinko, pracuješ?“
„Jo jo a jde to.“
„Dobře.“

Adél je jediná kdo moc dobře ví, že se mi v hlavě rozjelo podezření, že je lymfom zpět. Občas mě tlačí na prsou, časté respirační onemocnění a já jsem si prostě vsugerovala, že jsem vážně nemocná. Svěřila jsem se jí a to už nebyla k zastavení.

„Terinko, v pátek jsem Ti zařídila v 8:30 odběry, EKG, RTG, v 9:20 ultrazvuk břicha.“
Nebyla jsem na tak velké kontrole zhruba necelý rok. Protože poslední CT bylo v srpnu 2016. Od té doby mi nabírají každé tři měsíce krev, kontrolují krevní obraz a biochemii. Onkolog už pak provádí prohmatání uzlin a běžné úkony, které k tomu patří.
Nevím proč, ale dostala jsem podezření, že tyto kontroly jsou nedostatečné. Obava, která vznikla náhle ze strachu, že je nemoc zpět. Adél vycítila, že bude lepší, aby to vše podstoupila, než se stresovat.

A tak jsem dnes ráno sedla na tramvaj a zajela za Adél, kde jsem vše podstoupila.

Po EKG mi Adél mistrně napíchla žílu a já jsem věděla, že jsem v těch nejlepších rukách.

„Pošlu Váš teď na RTG, říká doktor.“
Povzdychnu.
„Co je?“, ptá se.
„Mám strach.“
„Z rentgenu?“
„No…spíš mám na něj blbý vzpomínky.“
„Ale…tak jdem.“

Při RTG mi proběhl hlavou celý den 19.dubna 2015. „Máte tam nějakou kouli.“
Ale byla to hodně rychlá rekapitulace.
Vyšla jsem ven a tam už na mě čekala Adél.
Zbýval už jen ultrazvuk a šupajdá do práce.

„Nic zvětšeného nikde nevidím,“ ujistí mne lékařka na ultrazvuku. Slezina je nádherná, všechno je krásný, uzliny jsou v pořádku. Jste zdravá.

Vycházím z ordinace ven a čekám na Adél, až odněkud přiběhne s mojí bundou.

„Adélko moc děkuju, prosím, dáš mi vědět, jak to dopadlo?“
„Terinko jasně a neboj jsi zdravá. Hele, že tys mě chtěla jednom vidět viď?“
„No.“
„Tak mazej do práce.“

Jakmile dojedu do práce, pípne mi na mobilu od Adél zpráva: „RTG a ultrazvuk v pořádku. Pusu.“
„Ufffffffffff. Vydechla jsem fakt od plic, kdybys mě viděla.“
„Cítím to. Krev, CRP v pořádku, minerály, ledvinné funkce, cholesterol též. Malilinko vyšší jaterní testy, ale jenom o píďu. Vše Ti pošlu, až to bude kompletní. Onkomarkery v pořádku.“
„Jupííí, já mám takovou radost.“ !!!!
„Já taky.“

Střeva už jsou 4 dny fajn a já jsem slíbila, že dnes uběhnu 5 km pro Pavla - kluka, který před 8 lety podlehl rakovině. Jedna z mých čtenářek mne poprosila ať ten příspěvek nasdílím. Ani chvíli jsem neváhala a vy jste neváhali se do toho připojit. Všechna čest!!!
A tak jsem si dnes zaběhla 5 km a myslela jsem u toho na něj, i na sebe a na vás všechny. A taky jsem se trochu „zastyděla“, že jsem si v hlavě jela psycho a vsugerovala jsem si lymfom. Zaměstnala jsem Adél a tři pracoviště v nemocnici. A proč vám to ale celé píšu? Protože se za to ve skutečnosti nestydím. Mně už se jednou tahle paličatost VELMI vyplatila.
Asi to dobře znáte tyhle myšlenky. Jsem ráda, že jsem pro vás nadějí a inspirací, ale nebudu vám tu nic nalhávat. Tenhle nápor myšlenek jsem prostě nezvládla. A než se tím trápit celou noc, tak si klidně prášek na uklidnění vezmu. Nač zbytečný stres? Neznamená to, že jsem blázen, prostě na mě těch posledních pár dní dolehlo. Nejsem robot.
Souhra všech okolností, vyčerpanost, náročné dny, i přesto, že byly pěkné a plné úspěchu, ale tomu úspěchu vždy něco předchází….to vše na člověka dolehne. Psala jsem tu nedávno, že mne emoce ze křtu ještě netrefily. Tak trefily. To bylo právě ono, jen se mi zacyklily trochu jinam než bych chtěla. A o tom to právě je. Nikdy nemůžeme vědět, kdy nás přepadne strach, depka a černé myšlenky na to, že se rakovina vrátila. Prostě nikdy. Na to se nedá připravit ani tomu předcházet. No a? To se prostě může stát. Dlouho se mi nic takového nestalo. Až mi to bylo podezřelé😎Co pomáhá mně je to sdílet. Adél mi moc pomohla. OPĚT. Vyslechla jsi mě, zmírnila moje strachy a ještě mi zařídila prohlídky, abych si mohla vydechnout. „Jsi ZDRAVÁ, miláčku.“ Nejlepší věta na světě co znám.

Ale příště nebudu obcházet svého onkologa. Příště nebudu „otravovat“ Adél (teď možná trochu kecám), která to pro mě dělá ze srdce, ale i tak…měla jsem zavolat svému doktorovi, protože on se lymfomům věnuje tak dlouho, že prostě pozná, jestli je něco blbě nebo ne. Na to onkomarkery bohužel nestačí.

Dnes už je to ale jedno. Byla to zkušenost. Zase jedna z mnoha dalších a takových ještě bude.
A mně je teď díky Adél báječně.

Dnes večer:
„Terinko tys mi volala?“
„Adél já se asi uťukla, ale ráda Tě zase slyšim, když jsme se tak „dlouho“ neviděly.“
„Hele, chtěla jsem Ti jenom říct, že bych Ti ten běh ještě nedoporučila, odlož to tak na týden, co?“
„Adél, já už jsem to zaběhla.“
„Aha…tak nic.“

Vaše
Tereza Nepoučitelná