ACH TY KURZY

Ach ty kurzy. Kurzy na to, jak být šťastný, jak odpustit rodičům, jak být k sobě upřímný, jak si věřit, umět se prodat, porozumět vztahům, recepty na šťastné manželství, jak se naučit být silná žena nebo se změnit v divošku, jak se změnit v cokoliv jiného, jak změnit svůj vzorec chování vůči druhým, ale jak se z toho neposrat, tak takový kurz podle mě ještě není.....tak jo....teď si otevřu kritickou čakru, mám na to taky čas od času právo.

Nebudu kritizovat to, čím jsem si neprošla, ale jen to, čím jsem si prošla. V každém z nás prý dřímá vnitřní dítě. Absolvovala jsem dva takové kurzy....nechala jsem se tehdy "zblbnout" od jedné paní (nechci být konkrétní), která mi tvrdila, že pro sebe nikdy nic lepšího neudělala. Věř a tvá víra tě uzdraví a až později mi došlo, že psycholožka, který tyto kurzy vedla, asi stále vede, byla její dobrá známá či kamarádka, takže je jen věcí spekulace, jestli to se mnou myslela dobře, nebo to bylo klasické letadlo. Snad ani nechci domýšlet.

Tak jsem jela. První kurz byl sedmi denní. Od rána až do pozdního večera. Masakr, ale připadalo mi to neskutečně, ale opravdu neskutečně dobrý. Měla jsem pocit, že tam každým dnem nechávám břímě svého trápení, svých starostí, pochybností. Moje sebevědomí jelo strmě nahoru a měla jsem takový ty strašně oduševnělý kecy a pocit, že cokoliv řeknu, by se mělo vytesat do kamene nebo do zrnka rýže. Až tak hustá jsem byla.

Domů jsem jela s pocitem, že mám 40 kg i s postelí, protože jsem tam nechala všechny ty sračky světa, odpustila jsem všem možným lidem, rodičům, sestrám i bratrům (bratry nemám, sestru jen jednu), měla jsem pocit, že jsem sežrala Šalamounovo hovno a cítila jsem potřebu to předávat dál. Iniciování dobra, poskytnutí objetí, hraní si na vyrovnanou ženu....No, pocit to byl krásnej, co vám budu povídat....ruku na srdce a leda tak hovno se z tohoto stalo.

Po půl roce akutní zánět slepého střeva. Ta Klausova křivka mi zase letěla strmě dolů.

Další kurz jsem směla absolvovat nejdříve po půl roce. Prý, že je dobrý si to v sobě zpracovat a nechat si odstup. Super, během toho půl roku jsem nenáviděla celý svět ještě víc, vč. rodičů, sester, bližních svých, všichni mi připadali debilní, sebe jsem nenáviděla ještě víc a pak jsem nevěděla, jestli víc nesnáším mámu nebo tátu. Mám si jako hodit korunou? Nakonec jsem tam jela až za rok, protože jsem byla plná hnusu.

Během toho druhého kurzu, který byl už jen třídenní, jsem pochopila, že moji rodiče to neměli jednoduchý a dělali pro mě všechno to nejlepší. Ok, to je super zjištění. No problem. Ale pak tam zazněla věta: "Ventilujte, pokud nebudete ventilovat svoje pocity, chcípnete na rakovinu."

Ona ta psycholožka, která tento kurz vedla a vedla ho už dlouho a sklízela úspěchy, si mezi ty psychologické školy, na kterých byl kurz oficiálně postaven, vkládala svoje vlastní kurvítka. Pustila se na tenký led. Divím se, že jí za toto ještě nikdo nezažaloval. Mohla jsem to udělat já, jenže mně před cca šesti lety vůbec nedošlo, co to říká za kravinu. A tak místo žalování raději varování! Nechci zpochybňovat žádnou psychologickou školu, ani různé kurzy, kterých je dneska opravdu hodně. Věřím, že někomu dovedou pomoci. Záleží, kdo je vede a jaké používá metody. Jestli máte nějaké problémy, tak je nechoďte léčit někam, kde vám to dohodí někdo jen proto, že si myslí, že jemu to zabralo a tudíž by to mohlo automaticky zabrat vám. To je opravdu hra s ohněm. Většinou je to totiž manipulace s lidmi, alespoň mně to tak připadá. Já jsem z toho kurzu dlouho těžila v dobrém, než jsem si musela krutě přiznat, že mě brutálně rozsekal na kusy a díky nebezpečně zanedbané péči psycholožky této skupinové terapie jsem se dvakrát ocitla v nemocnici. A to, že jsem nakonec rakovinou onemocněla, nebylo zcela určitě proto, že bych byla bývala málo ventilovala. Copak prevence proti rakovině o tom, se někde vyřvat a vyvztekat? Jak toto vůbec může psycholog vypustit z úst, že? Nebýt té jedné šílené rakoviny, tak bych si tohle všechno vlastně vůbec neuvědomila. Otevřela mi oči víc než jakýkoliv sebelepší kurz k cestě odpuštění a nalezení sebelásky.

Přestala jsem těmto kurzům důvěřovat a necítila jsem se tam už bezpečně. Takže jsem na ten třetí závěrečný kurz, který měl být údajně nejvíce afirmační už nevydala.

A tehdy mi hlavou jela pořád ta jedna věta: "musíte odpustit", "musíte odpustit", "musíte odpustit".....to vás dovede tak vystresovat, a snažíte se být pozitivní a působit vyrovnaně, přitom to vůbec nejste vy. Všechno chce čas. I já jsem si s tímto článkem dávala hodně na čas. Nechci imaginárně objímat své vnitřní děti. Mě když prostě něco sere, tak to řeknu, když mám někoho ráda, tak mu to taky řeknu a když chci něco změnit tak to udělám. Není čas ztrácet čas a odpouštět umíme všichni, jen prostě ne na povel.

Člověk by prostě všechno měl brát s dostatečnou rezervou a neskákat hned každému na lep. Je to zkušenost a velmi cenná, takže to tak mělo být.

Skupinové terapie nemusí být pro každého a podle mě, než se na ně vydá, měl by to konzultovat se svým psychologem/psychiatrem (pokud k pravidelně dochází).

Jsme přeci příliš křehcí a citliví, a nechat se vnitřně rozsekat jednom proto, že někomu koho známe kurz udělal dobře je stejná blbost, jako jet tam, protože byl za výhodnou cenu.