AMSTERODAM - DEN TŘETÍ

Den tretí
Noc byla zase docela dobrá. Vyfasovala jsem postel dole u zdi, tedy ne
na palandě. Muž se obětoval a vylezl si nahoru. To se cení.
Ten pokoj mě vyloženě sere. Když si vzpomenu, kolik to stálo... Fuj,
za tohle bychom bydleli v Berlíně snad ve čtyřhvězdě. Ale dobře no, teď
je situace taková a já to nezměním. Jen mě mrzí, že všude okolo je takových
krásných domů a my bydlíme v tomhle krcálku.
Ty boty, které mi umučily nohy, už házím rezolutně do koše. Včera
večer jsem si je musela vzít, protože se výrazně ochadilo a zase mě deptaly.
Pryč s nima.
"Tak si prostě koupíš ještě jedny boty," rezolutně zavelí muž.
Mám chuť se rozesmát, protože většího debila, než jsem já, svět asi
neviděl. Musím uznat, že muž má pravdu, že jsem si mohla vzít lepší
boty, tak snad jsem mohla předpokládat, že budeme hlavně chodit, že...
No, ale taky mi zdůrazňoval, ať si s sebou neberu kraviny, protože každej
bude mít jen malej batoh a fertig! Tak jsem ho poslechla. Jenže boty
navíc jsem si klidně někam vmáčknout mohla.
Ach jo, tak snad seženu nějaký boty, protože venku je dneska osmnáct
stupňů, sluníčko moc nesvítí a fouká.
Po další luxusní snídani se vydáváme na procházku. Jdeme si koupit
něco dobrýho a chceme to sníst v parku. Tam už docela fouká. Navrhnu
raději kavárničku, ale ani tam se nezahřeju. Venku je asi 16 stupňů, prší
a já mám žabky, které mě chrání stejně tak špatně jako momentálně
moje nízká hladina bílých krvinek. Jde na mě brek.
Chceme navštívit Heineken muzeum a další trhy a třeba i nějaké to
další muzeum.
"Nejradši bych se vrátil pro tu bundu na Waterlooplein," říká můj
muž.
Venku je opravdu kosa. Jdeme směr centrum a tam, kde vidíme
obchod s botama, samozřejmě jdeme dovnitř. "Tyhle by se mi líbily,"
jásám. Ale... aha, ta cena... tak nic, budu hledat dál.
Asi ve čtvrtém obchodě najdu docela pěkný NIKE, zkouším je...
ááááchhh, ty jsou libový, v těch mě nic tlačit nebude.
"Hele, a jsou dokonce ve slevě. Tak mám si je vzít?"
"Teru, jestli se ti líbí a cejtíš se v nich dobře, tak si je prostě vem."
"Tak jo."
Jdu ke kase.
"Would you like to have impregnation? It costs 4 EUR and in a weather
like this...," ukáže prodavačka směrem ven, protože začalo pršet.
"It will be definately worth it."
Je mi líto utrácet další EURA... Znejistím. "No, thank you, I will buy
them as they are."
"OK," usměje se prodavačka.
Vyjdeme z obchodu.
"To sis klidně měla nechat udělat tu impregnaci, za 4 EURA to je dobrý
a když bude pršet, tak alespoň nebudeš mít mokro v botách."
"Hm."
Boty jsou libový. Zase si náš výlet začínám užívat. Teď už ujdu
všechno.
Prší. Kape mi na hlavu. Samozřejmě, že mám bundu (teda super, že
jsem si ji vůbec zabalila), která nemá kapucu.
"Koupíš si někde kšiltovku," poradí mi muž.
Kupujeme kšiltovky - oba. Syn má z domova. Kdopak mu asi balil
batůžek?
Tak snad mám už všechno - nový boty, kšiltovku. Teď už je mi opravdu
fajn.
Heineken Experience otevírá v 10:30, jsme tam mezi prvními.
Tak jdeme.
Po prohlídce jdeme opět směr centrum a chceme vidět znovu Albert
Cyup market, taky nějaký květinový trh, Lindengracht...
"Chce se mi čůrat," prohlásím.
"Ježiš, s váma je to hrozný, ten furt někde čůrá, ty pořád taky..."
"A co je na tom špatnýho, že se mi chce na záchod?" řeknu nasupeně.
Vidím Mekáč, a tak beru syna a jdeme. Záchod je po schodech
nahoru. Přede mnou jde kluk, v ruce tác s jídlem a pitím. Nevěnuju
mu pozornost do doby, než se jeho milk shake převrhne, mrskne sebou
o schody a všechno na mě vystříkne.
"Do prdele," leknu se.
"I am so sorry... wait a minute I will bring some napkins."
"It´s OK," říkám automaticky, ale nejradši bych ho zabila, debila,
neumí nosit tác s jídlem?
Stojí u mě jeho přítelkyně a rozpačitě na mě kouká. Vidí, že jsem
naštvaná, jsem zlitá milk shakem, chce se mi čůrat... venku stojí naštvaný
muž... a syn už vůbec nic nechápe. Mladík přikvapí s ubrousky, podá
mi je a ještě jednou se strašně omlouvá. Utírám se od hlavy k patě a kleju.
Když vypadám jakž takž k světu, jdu nahoru na ten záchod. Fronta.
Můj mozek se opět podobá lávě, která vystřikuje ze sopky.
Syn vedle mě stojí a nedutá. Vidí, že mamka by vraždila.
Můj vnitřní hlas mě začíná mrskat: "Ty jdeš teda tomu klukovi příkladem.
Někdo tě poleje, omluví se ti a tobě to asi nestačí. A teď tady supíš
ve frontě na záchod. Chudák kluk."
Je mi bídně. Taková primitivní situace a já jsem si s ní neuměla
poradit.
Cítím se jako nula.
"Zase jsi to posrala," bodá mi kudlu do zad můj vnitřní hlas a po zbytek
dne se se mnou už nebaví.
Když se nám nechce čůrat, tak máme pro změnu hlad. Pro oběd si
vybereme jeden z levných podniků Wok and Go a mlaskáme si. Jo,
konečně normální jídlo, hranolky mi už lezou ušima.
Za oknem mini bistra se slušně rozprší. Než dojíme, tak je zase po
dešti.
Chodíme městem. Počasí se zhoršuje, pak zase zlepšuje. Zjišťuju, že
třetí den jsme prošli Amsterodam opravdu celý. Navštívili jsme všechny
možné trhy, sýrárny, blešárny. A je to super.
Jsme zase na Waterlooplein, ale není tam blešák, který čekal muž, ale
antikvariát s knihama a LPíčkama. Tak to ho odsud jen tak nedostanu.
Muž je ve svém živlu, prohrabuje se deskama a je mi jasný, že něco určitě
koupí.
"Hele, tady je kousíček to Rembrandt muzeum, půjdeme tam, když
už jsme tady? To bychom asi měli vidět," usuzuju a snažím se z výletu
vytřískat maximum.
"No, tak můžem," souhlasí nejistě muž.
Muzeum je krásné, ale už nad naše síly. Syna to samozřejmě strašně
baví. No, někdy méně znamená více, co si budeme povídat.
Je téměř čas na večeři.
"Pojď, půjdeme se dneska normálně najíst," říkám muži, protože po
celou tu dobu vlastně jedeme fast food.
"A kam bys chtěla jít?"
"Hele, já nevim, ale co třeba thajská?"
"Jak chceš, hlavně když budeš v klidu."
Zaplujeme do jedné z uliček a vybíráme. Zrovna tam jedna thajská
restaurace je. Chci tam jít.
Jídlo je výborný, dávám si svoje oblíbené zelené curry a užívám si
chvíle v suchu.
Zítra je poslední den a letíme večer domů. Jestli to takhle půjde
s počasím dál, tak to opravdu nevím, co tu budeme dělat.