AUTOBUS PŘÍBĚH ČTVRTÝ - Deník raka 2

Deník raka 2 je sice velmi intenzivní knížka, ale protkaná mými fejetony, které jsou často i odlehčené. Jako třeba tento. Tehdy mě bavilo psát fejetony právě z autobusu, kterým jsem jezdila každý den do práce. Člověk nikdy nevěděl co se tam odehraje. Tak hezké čtení :-)

18. června 2017
AUTOBUS - příbeh, volume 4
Poslední týdny v autobuse opět nezklamaly. Ano, byly plné opravdu všeho. Někdy je natřískáno, jindy je to vyloženě 1. třída s komorním obsazením celkem příjemných lidí. To jsou pak cesty, kde už chybí jen Wi-Fi a šampaňské.
A to se bavím o jednom vybraném spoji, kterým jezdím prakticky denně.
Někdy je to den, kdy se rozhodnou právě "mým" autobusem jet prakticky všichni z Prahy. Těla se dotýkají, někteří nevoní už po ránu, jiní použili bohužel dost dekadentní parfém, jiní zase oželeli zubní pastu nebo nemůžou týdny najít šampon. A vždycky se najde jeden, kterému z kapsy smrdí nedokouřené cigáro.
Jednou byl autobus opravdu našlapanej. Mně se naštěstí podařilo zaujmout docela výhodnou pozici, dokonce vsedě, a pak už se to jen nabalovalo.
Cestou přistoupily dva kočárky. Na další zastávce slečna na vozíčku. Vše by se dalo docela dobře zvládnout, kdyby to nezačala organizovat jedna důchodkyně. Samozřejmě to organizovala z místa, které bylo určeno pro invalidy, a ne a ne opustit to místo. Tváří se, že by klidně to místo uvolnila, a dává najevo, že s tím nemá problém, ale zároveň to řekne tak, že handicapovaný snad raději složí svůj vozík a přečká jízdu snad ve stavu levitace, aby
z toho ta paní neměla komplikovaný den.
Když vystoupí nejdříve jeden kočárek, tak nastoupí další dva. To už je na tu starou paní příliš. Ale místo neopouští. I když neustále vše komentuje a myslí si, že je to právě ona, kdo má velký podíl na tom, že se tam všichni naskládali,
tak svoji roli produkční nevzdává a produkuje dál zcela zbytečná gesta, která vám po ránu málem vysají baterky ještě předtím, než v práci zapnete počítač.
Když vystoupí všechny kočárky, tak na jedné zastávce, která bývá obvykle zcela prázdná, nastoupí parta 15 kluků a s nimi dva hlasité reproduktory. Kluci to neztiší ani v autobuse a první konflikt na sebe nenechá čekat. Já si
jedu svou hudbu ve sluchátkách, jen si říkám, kdo a čím to za mnou v tom autobuse tak mlátí,a ony to byly decibely, a jejich momentální převahu se snaží překřičet nejdříve jeden pán, pak paní. Kluci to ztiší, ale vydrží jim to
jenom chvilku.
Jedna paní to utne definitivně: "Nejste tady sami, koukejte to vypnout."
Kupodivu poslechli.
Místo decibelů pak začne to jejich pubertální kokrhání zvaný "smích" a slovo "pičo" se objevuje ve smyčce po pěti sekundách. Nastupuje další kočárek.
Mám pocit, že autobus musí být definitivně nafukovací. Vzduch už tam samozřejmě prakticky není. Vozem lítá pubertální energie, která nás hlasitě fláká všechny přes uši, a to vše se mísí v odérech, které by tam v tuto prakticky ještě brzkou ranní hodinu neměly vůbec co dělat.
Někdy je hodně nervózní i řidič. Lidi si mu rádi stoupají do výhledu a on na ně pak klepe přes okýnko. Pár lidí to pochopí a nepochopitelně se stejně všichni dovnitř hrnou předním vchodem, takže ten, co byl před chvílí "vyklepán",
byl nahrazen jiným, kterého klepání na sklo teprve čeká. Každý z nich jak přes kopírák vždycky pohlédne směrem ke zvuku a neochotně se tlačí směrem do vozu.
Někdy mají nervózní řidiči tendenci předjíždět a "dělat myšky" ve snaze být v depu co nejdříve. Většinou tím nažene zhruba 30 sekund.
Před pár dny to byla řidička autobusu, nervy měla na pochodu a neudržela je, když jí tam vjela jedna paní, která jezdí takovým tím stylem, že nejdříve odbočí a pak se koukne, jestli tam někdo nebyl. A ouha, autobus. Všichni
jsme v překlonech/záklonech z prudkého brždění a paní řidička to jen zhodnotí slovy "Ty... píp... blbá, nauč se jezdit, ty... píp... píp... píp...".

Taky mi došlo, že už asi tři roky potkávám každý den u zastávky pána s malým bílým pudlem. Každý den ve stejnou dobu, i když se mi někdy stane, že jedu autobusem pozdějším. On je mými hodinkami, takže vždycky vím, že za chvíli to jede.
Taky potkávám už dlouho ve stejném spoji pána, který vypadá úplně stejně jako Steve Buscemi, pak je tam další, který vypadá přesně jako řezník Krkovička, i se tak tváří a dle chování soudím, že je i stejně prohnaný jako on.
A určitě i lakomej. Občas s námi jezdí i pravá Maruška Saudková. Ten svět je malej. Nakonec je to vlastně dobrej spoj. Po každý tam totiž vždycky zvítězí dobro nad zlem.