AUTOBUS - PŘÍBĚH DRUHÝ

Tak udělala jsem dobře, že jsem včera do práce změnila trasu. Chvilka tramvají (ze které byla krásně vidět neprůjezdnost silnice, kudy jsem jela včera, takže pocit vítězství a pýcha, jak jsem to hezky vymyslela. Jenže pýcha předchází pád!) a pak na bus, který určitě nebude stát 30 minut v zácpě. A tudíž budu tedy v práci cobydup. Cesta krásně ubíhala, do uší jsem si šoupla Čajkovského klavírní koncert b moll, prostě krásný ráno a čas na hodinkách ukazoval luxusní čas.
Moje krásné rozjímání a přiblblý úsměv narušil telefon. Volali z práce. Do deseti minut musím poslat jednu důležitou tabulku. Okamžitě!
V tu chvíli na mě šly mrákoty, protože jsem věděla, že to chce někdo důležitý a já to prostě nedám. Ač na dosah cílové zastávky, tak těch 10 min přeci jenom zbývalo. Takže mi to logicky nešlo dohromady. Načež pak ještě volali ze Školní družiny, že by to jako nešlo s tím papírkem, co jsem po synovi poslala, že to musím přepsat, protože oni nechtějí nést žádnou odpovědnost za to, že bude čekat půl hodiny ve vestibulu školy na trenéra. Pakárna. Jasně přepíšu vám to a v hlavě přemítám, kde mám tu tabulku, která se po mně chce uloženou.
Do práce jsem přímo vběhla, vyskákala dvě patra a poslala jsem, co jsem měla. Rovnou jsem raději zrušila dlouho naplánovaný pracovní oběd, kdyby byly další masírky typu ASAP a IHNED.
Prostě blbě nastartovanej den už divnej zůstane. Má divnou energii má divný všechno.

Někdy to prostě nevyjde a je den BLBEC.

A tak mi zpětně dochází, že byl ten autobus včera fajn. Větralo se, nikdo extrémně nevoněl, ani nesmrděl, nikdo se nemračil. Škoda, že jsem si ho nemohla víc užít a třeba se do někoho zaposlouchat, protože to někdy stojí za to a pak se tyhle příběhy píšou sami. Jenže nebyl čas a proto je to dneska tak stručný.

V kolik mám tedy nakonec vstávat?
No a pak se v tom vyznejte!