AUTOBUS - PŘÍBĚH PRVNÍ

AUTOBUS - příběh první
Ranní jízdy autobusem někdy bývají velmi náročné. Možná je to jenom můj pocit, nebo se mi to zdá, ale v mých očích je Praha pořád někde rozkopaná a já už nevím, v kolik mám už tedy jako vstávat, abych se vyhnula tomu, že pojedu 8 km do práce téměř hodinu autobusem.
Veškerý dobrý pocit z toho, že jsem zvládla vstát v nechutnou hodinu, za tmy, a to z jediného důvodu - abych nejela hodinu autobusem a byla v práci cobydup, vystřídá těžká deziluze na Barrandovském mostě a napjato-nasraně-zoufalý výraz v mém obličeji.
Většina ranních autobusů by měla mít místo AIR CONDITIONED (těch je stejně jen zlomek) mít označení NO AIR. Protože tam prostě vzduch není. A dámy velmi rády už po ránu použijí těžký parfém, a když jsou pak na palubě hned čtyři takové, tak se vám ty vanilky, bergamoty a myrhy mísí s jinak laděnými vanilkami, bergamoty a myrhami a vryjí se vám pod čumák a žaludek začne dávat signál, že to nedává.
A pak se v mžiku zamilujete do někoho, kdo konečně otevře po půl hodině okénko, protože ho má při ruce. To je pak KRÁL/KRÁLOVNA AUTOBUSU.
Já jsem notorický otevírač oken v autobusech i tramvajích. Bez kyslíku přece není život.
Ale dneska jsem uvízla v pasti, obklopena jinými těly jsem na okno nedosáhla. Když se už konečně autobus po 35 minutách popojíždění po centimetrech trochu rozjel, začal se vzduch malinko díky jednomu pootevřenému okénku trochu hýbat. Žaludek se začal uklidňovat, na další zastávce pár lidí vystoupilo a můj stres se zmírnil. Jedna paní prokašlala celou cestu, a když začne jeden tak se přidají další a už jedou kašlací kánon. Je to nakažlivé jako zívání. To jde také některým dobře a díky těmto notorickým zívačům vím, kolik procent obyvatelstva má špatný chrup. Bohužel i nelichotivý dech.

Po půl kilometru kdy autobus jede závratnou rychlostí, tedy více jak 30 km/h je další dopravní omezení, takže zase čekáme. Adrenalin stoupá. Čekání už je jen na pár minut a pokračujeme v jízdě. Do autobusu přistupuje další vůně. A taky pán, ze kterého to táhne jako ze sudu. Takže se začnou mísit vanilky a bergamoty a alkoholovými výpary a žaludek dá o sobě opět vědět.

Makám na tom, že to prostě dám. Já do tý práce dneska dojedu!
Můj osobní boj se vyplácí. Autobus mě po 53 minutách jízdy (běžně trasa trvá 24 minut) vyplivuje v cílové stanici. První co udělám je, že se pořádně nadechnu. Vzduch venku nádherně voní. Pumpuju ho do sebe. Moje bránice je v plné polní.

Pár slastných vteřin než zapluju do kanclu, kde budu celý den dýchat umělý vzduch, který proudí bůhví odkud a je v něm bůhví co.

A odpoledne nasednu zase do toho autobusu, kde už žádná vůně nebude, protože už přes den vyčpěly. Příliš voňavé lidi vystřídají tzv. lidé přírodní.
A až mě autobus vyplivne v mojí cílové stanici, tak se budu těšit domů, umeju si ruce, servu ze sebe oblečení a hupsnu rovnou do vany. A bude mi fajn.

Zítra musím zvolit jinou trasu :-))