AUTOBUS - PŘÍBĚH TŘETÍ
Do práce jsem pro sychr vyrazila opravdu brzo. Autobus urazil luxusní jízdu v luxusním čase. Nevětralo se, ale nevadilo to.
Turniket jsem v práci rozrazila v 6:27 s pocitem, že jsem udělala
dobře, protože se ode mě čeká další tabulka. Ale řada na mě přišla
nakonec až odpoledne, takže jsem spěchala zbytečně Ale, kdo je
připraven, není překvapen. Nakonec jsem ještě večer v práci dodělávala
další tabulku, takže jsem už dnes dokonale přetabulkovaná.
S
pocitem, že po šesté hodině už tolik lidí domů z práce nepojede a navíc
prší, takže každý dneska vyjel autem, jsem pádila na zastávku. Můj orlí
zrak už z dálky zaznamenal, že JE TO ON, můj autobus. Nasadila jsem
solidní tempo a doběhla jsem se Zátopkovou podstatou. Dokonce na mě
zbylo i VIP místo - říkám to těm vyvýšeným místům v autobuse, pro
jednoho :-) Tam jsem se pak prodýchávala asi pět minut.
Takže sedím na VIPce a za chvíli budu doma, říkám si. Jenže už po pár
metrech fronta -doslova jako prase. Na semafor. Klasická dopravní panika
z prvního podzimního deště. Všude stojí dlouhééé kolony aut se
zoufalými řidiči. Po deseti metrech, které jsme urazili asi za dvacet
minut už všichni nervózně poposedávají. Naštěstí se větrá Pár lidí už
vyštrachalo mobily z kapes a volají domů, že neví, kdy přijdou. Někteří
si mohou vykroutit krk, aby zjistili, co se to před námi děje. Ale
neděje se vůbec nic. Jen prší a auto dnes vytáhli "všichni".
Když
překonáme náročnou křižovatku, tak pan řidič doslova řízne zatáčku.
Otočím se pro jistotu směrem k němu a ujišťuju se, že se nejedná o únos.
Dobrý, je v kabině řidiče sám.
A do toho píšu příspěvek na blog.
Pak mi blikne další krásná zpráva od jedné čtenářky. Jelikož času mám do
cílové stanice ještě poměrně dost, tak rovněž kontroluji soukromý mail.
A tam další super zpráva - na tu si s dovolením vyhradím sólo čas
později!!! :-)
A najednou mi dochází, že je to fajn, jak to všude stojí. Mám čas si
uvědomit pár věcí. Jako třeba to, co jsem všechno za ten rok zmákla.
Zjišťuju, že se usmívám a mám ze sebe radost. I když pořád něco řeším,
tak vím, že to vynaložené úsilí za to stálo a stojí. A ten dobrý pocit z
toho... To chceš!
Další úsek silnice je v jednom místě rozkopaný
tak, že je zázrak, že jsme vůbec projeli. Stačilo málo a řidič nás musel
naklonit na dvě kola, ale zmáknul to, asi to už dneska párkrát projel,
protože ho ani nerozhodilo to, že v tomhle dobrodružným úseku stíhal
gestikulovat na auto předním, které se snažilo uhnout do malé uličky.
Jenže ten dotyčný to pořád nechápal, takže jsme zase museli zastavit a
čekat až to pochopí. Když to pochopil tak jsem si všimla, že dotyčný
zajel vlastně do protisměru a ucpal tam dokonale cestu autům jedoucím
proti němu, takže to byla od našeho řidiče vlastně trochu podpásovka.:-)
Blíží se další náročná křižovatka a další klasicky-kritická situace.
Každý se do křižovatky snaží nacpat ten svůj zadek auta, takže autobus
pak popojíždí v křižovatce milimetr po milimetru, aby neodřel jedné paní
zánovní BMW. Paní se ještě mrská a nadává. Asi zapomněla, že si tam
takhle nešikovně stoupla zcela dobrovolně.
Další úsek jedeme zase
jako uneseni. Další světla. Řidič brzdí, ale v mžiku mu padne zelená.
Plyn až na podlahu. Pádíme směrem k našim domovům.
Snaží se nahnat
promeškaný čas, a aniž bych na něj viděla tak cítím, že už má dneska
také dost. Na jedné zastávce na znamení otevře dveře pro mávajícího, ten
vpadne do autobusu jako cukrář a dveře ho málem přištípnou, jak se
spěchá. Usedá v šoku na další volnou VIPku a prodýchává se.
Svištíme dál. V kopci zase špalír aut, takže poslední popojížděčka před cílovou rovinkou.
Tak a zítra zase znovu. Ale má být polojasno a mírná zátěž Tak to bude určitě prima den.
Při té jízdě se mi vybavilo spousty věcí a vzpomínek. Ale hlavně věta z
filmu Knoflíkáři: FUCKING WEATHER. A tu si řeknu zase ve středu a ve
čtvrtek, protože má zase lejt...:-)