AUTOBUS / TRAMVAJ - PŘÍBĚH ČTVRTÝ

V noci se mi zdál sen. Byla jsem na Maledivách. A v tom mi na pláži zazvonil budík a já jsem byla v mžiku v Praze. Roztřásla jsem se zimou jako nikdy. Bodejť! Takovej šoček po ránu....brr, fuj, blé. Za okny tma a slyším déšť. Tak zase ta předpověď nevyšla. Oni moc dobře vědět jak bylo, to zase joooo....
Pár desítek ranních minut plných vzpamatování, líčení a rozpustnýho kafe. Před odchodem beru do ruky deštník velikosti XS, protože pořád věřím tomu, že ten déšť není plánovaný a jdu na autobus. Tedy vlastně raději na tramvaj, páč ten přímý spoj by zase stál v tom úseku, kde to jenom stojí, a proto mi nestojí za to se v tom autobusu vynervovat už po ránu.
V tramvaji zázračně jedno místo volné. Beru ho za své. Téměr VIPka.
Za mnou sedí dvě dámy. Rozhovor mne zaujme, protože je náročný a tak zamítám volbu dát si dobrovolně do uší sluchátka a Psí vojáky.
Tohle budu chvíli poslouchat.
Dáma první: "Byli jste taky na zabíjačce?"
Dáma druhá: "Jéé nó byli."
Dáma první: "Takže jste taky byli v bludišti?"
Dáma druhá: "Byli. Dali jsme si meruňkovici, pak slivovici. No a tak říkám všem, že půjdeme do cukrárny, kterou má ten známej, jenže já jsem si do prčic nemohla vzpomenout na jméno tý ulice, tak jsme tak šli a na chodníku stál nějakej kluk s kytkou a já jsem se ho teda zeptala, jestli neví kde je cukrárna a on že ne a jestli vím jméno, tak jsem mu ho řekla a hele von mi to vygooglil a zjistil nám, kde to je...", dáví se smíchem. No a pak u něj zastavila nějaká slečna - jako u toho kluka víš - a asi si říkala, že jsem úplná blbka když se neumím zorientovat. Já toho majitele cukrárny znám víš, tykám si s ním a nevěděla jsem, že má dítě."
Dáma první: "To musí být dobrý mít cukrárnu."
Dáma druhá: "No, říkal, že je rád, že kavárnu otevřel. Našla jsem si ho na fejsbuku, kamarád to lajknul, oba mám v přátelích víš a oba jsou to fajnšmekři, hlavně teda tatínek. Často jezděj do Thajska a oni se Ti tam nebojí ani jíst na ulici."

Poslouchám je asi 2-3 minuty a moc tomu nerozumím. Začalo to zabijačkou, pak záhadné bludiště... Hmm... Ta druhá dáma mluví najednou o kavárně, už ne o cukrárně, asi dalších 5 minut. Popisuje detailně tabuli, kterou měli před podnikem a precizně líčí křídou napsanou denní nabídku. Ale nakonec, že si prý nic nedali.
Vyjmenovala úplně vše - od polévky, přes hlavní chody, až po desert. Takže cukrárna se vrací do děje a je to vlastně zároveň i kavárna, kde se vaří. Také popsala detailně kuskus, zrníčko po zrníčku, což mě zaráží, protože tam přece nic nejedli. Jo a prý ani utopenci nechyběli, takže teď nevím, jestli to náhodou nebyla hospoda? No...asi ne, protože po chvílí se monolog opět vrací k dortu, ale v momentě je paní zase u grilu a povídá o krkovičce.

Dáma první: "No, tak tam to musíme taky určitě vyzkoušet."

No dámy, tak já nevím. Je to ještě pořád restaruace, není to překladiště drog, jak by řekl mistr Pohlreich? )

P.S. A domácí limonády tam taky mají.
P.S.S. Návazný spoj - autobus byl klidný, ukázněný. Sice opět nevětraný, okénka zadýchaná, takže kdyby nás tentokrát řidič unesl, tak na to nikdo nepřijdeme, protože zevnitř ven nebylo vidět ani na píď. Jedna slečna se šprtala asi na písemku - Země, pohyby Země, čas a kalendář. Tak snad to dneska zmákla.
P.S.S. Jo a tu tabulku jsem zdárně dodělala 
P.S.S.S. Na zpáteční cestě si sednul pán na sedačku do uličky a nechal místo u okna volné. Přijde k němu paní a slušně se zeptá, jestli by jí mohl pustit sednout. "Tak to jste snad do prdele mohla říct dřív, ne,"
P.S.S.S.S. Debil