BACK IN TIME - 19.4.2015

Dnes jsou to přesně tři roky od hospitalizace. Říkala jsem si jestli to sem mám znovu dát. Ale je to prostě jen zkušenost, tak proč ne.
Ještě jsem nevěděla co mi přesně je, ale pustit mě opravdu už nechtěli. To pak tušíte, že je to asi pěknej průser.
Veselý čtení to není. Takže jestli máte nějaký splín nebo deprese, prosím raději nečtěte dál...

19.duben 2015
Dnešní příspěvek bylo těžký napsat.
Právě dnes, přesně před rokem skončila jedna velká etapa mého života a začala jiná. Respektive začalo nečekané martyrium pro mne i pro moje okolí.
Zpětně počítám, že celý tento průšvih trval nakonec 140 dní. Hodiny a hodiny jsem začala trávit v čekárnách, ordinacích a nemocnicích. Samotné čekaní na každou chemoterapii trvalo 3-5 hodin. Jedna chemoterapie trvala v průměru 4-5 hodin.
Jsem v nemocnici, na ambulanci. Po dvou hodinách strávených většinou samozřejmě v čekárně a asi už dvakrát v ordinaci kam mě vždycky zavolají, podívají se na mě a pak zase posílají na chodbu, divný..., mi už není do smíchu a taky je mi pěkně blbě. A už tam toho začínám mít plný zuby. Chci být doma. Ať už mi konečně řeknou co mi je, protože já moc dobře vím, že je to nějaká alergie, proto ten kašel a tak. Co jiného by to asi mělo být? Hlavně domůůů!!!
Po dvou hodinách vychází sestra a dává mi žádanku na RTG.
"Už tam na vás čekají."
Jdu dlouhou chodbou a hledám ty správné dveře. Nikdo tam nečeká. Klepu. Nic. Jdu dlouhou chodbou s nepořízenou zase zpátky. Cestou se asi třikrát málem udávím kašlem. Celá rudá klepu na dveře ambulance. Sestra slíbí, že jim tam zavolá. Jdu znovu dlouhou chodbou. Mám žízeň, nevzala jsem si z domova vůbec nic. Na sobě triko a džíny a batoh s doklady.
Tentokrát to klaplo. Mám RTG za sebou. Vracím se do čekárny a čekám.
Mezitím se dostaví další ataka kašle. Hlava mi asi praskne. Začínám být zoufalá. Už jsem v čekárně pátou hodinu. Přednost dostávají pacienti, které přiváží sanitka. Po hodině a půl si mě volají do ordinace. Už tam není jedna lékařka, ale dvě. Společně se sestrou - už s jinou sestrou, tamté už skončila směna - na mě koukají, jak jsem celá rudá a vyřízená a pak koukají do počítače na ten snímek. Celý je to divný.
"No...Vám není dobře, že?" ptá se lékařka. Ta otázka mě úplně rozhodila, protože si myslím, že je vidět že mi není dobře.
"Na rentgenu je nějaký nález," říká jedna z nich.
"A co tam je?," ptám se nervózně.
"Máte na plicích nějakou kouli."
Kouli? Hlavou mi proběhne zmatek a nechápu, kde se mi tam vzala nějaká koule? Co to je za diagnózu?
Začínám cítit, jak se o mě pokouší pláč. Hlavou mi zní pořád "ta koule" a lékařka mě přesvědčuje o tom, že oni taky přesně nevědí co to je a že se bude muset udělat vyšetření CT. To tam ale nemají.
Musíme si Vás tu nechat.
Slzy už mi dávno tečou mezitím, co lékařka mluví, úplně se jim tam hroutím, protože jsem celá zmatená, chci tak strašně domů. Já nemocnice nesnáším, nechci tu zůstat, není mi zas tak zle, teda je ale, já to ještě vydržím, přece to musí jít vyřešit nějak ambulantně honí se mi rychle hlavou.
Můj mozek zaplavuje naprostá hysterie. Přes pláč nemohu ani mluvit. Lékařky na mě zírají.
Nakonec to vzdávám a podepisuji souhlas s hospitalizací. Připadám si jako při nástupu do vězení - tady se podepište, vezměte si svoje věci a jdeme.
Přijde si pro mě sanitář a odvádí mě na pokoj. Jdu za ním v naprostém zoufalství. Nemůžu zastavit pláč. Obličej mi natéká víc a víc. Později se sama sebe zhrozím v zrcadle. Mám tak oteklé oči. Předkláním se nad nemocniční umyvadlo abych si obličej po tak náročných hodinách opláchla a zase to přijde. Ten ukrutný nával a tlak do hlavy....
Vchází sestra a píchá mi Heparin.
Můj muž mi přiváží do nemocnice nějaké další osobní věci, které budu potřebovat. Opět se mu na pokoji zhroutím. Rve mi srdce, když už musí jet domů za naším synem.
Cítím, že to asi nedám. Teď rozhodně nechci být sama.
Po celých hodinách strávených na ambulanci se cítím poníženě.
První noc v nemocnici. Můj nervový kolaps udělal své. Je mi strašně úzko.
Snažím se usnout. Za chvíli zvoním na sestru a prosím o prášek na spaní.
Na ráno mám domluven převoz do Motola.