DĚTSKÝ ŠTĚSTÍ

Někdy mám ze sebe pocit, že některé věci v životě už tak neprožívám, že jsem jako více nad věcí...tak nevím, asi jak kdy a nad jakou "věcí", ale dnešní Vojtův odjezd na Školu v přírodě pro mě nad věcí nebyl. Protože prostě...byla jsem naměkko, v noci jsem naspala s bídou 4 hodiny, tak možná i ten špatný spánek přispěl k těm emocím. A co víc - mám to spojené s tou vehementní touhou ho před 4 roky vyprovodit na jeho první ŠVP, tehdy to vypadalo, že mě nestihnou pustit z nemocnice, já ho nestihnu objemout atd atd. Nakonec jsem to stihla. Nějak těch emocí ve mně ráno proběhlo až moc a nemohla jsem to dát nijak znát, aby chudák nic nevycítil. A tak jsem vše sváděla na tu těžkou tašku a na svoji dobíhající rýmu jak mě štve a jak budu mít hektický program dnes, což jsem měla, ale snažila jsem se to házet na toto všechno, aby si ničeho nevšimnul. Odjel rozzářenej jako tehdy, myslím, že si ten týden všichni moc užijí, vyabstinují se od mobilů a playstationů, zažijí dobrodrůžo a budou se pak strašně těšit domů. Bude to fajn.
Nějak mi došlo, že ráno jsem se v jeho očích dívala na čistý štěstí. Dětský štěstí. Možná proto mě to tak dojalo.
🦋