DVA DNY Z DENÍKU BLOGERKY

DVA DNY Z DENÍKU BLOGERKY

4.října 2017

Vycházím z domu včas, protože si umím trasu naplánovat. Jsem sama sobě tou nejlepší produkční přeci ne? Dojedu na Anděl. A stojím, páč čekám na tram č. 7. Má jet ve 14:25. Je 14:27...stoupám na špičky a čučím do dáli "proč jako nejede?"....než se mi rozsvítí v hlavě vzpomínka na tisíc lumenů a dojde mi, že tramvaje jsou tak různě odkloněny, a ta sedmička jezdí ze stanice za rohem.

"No do prdele," procedím mezi zuby. Víte, říká se, že jenom debil udělá tu stejnou chybu dvakrát. Víte co to znamená? Že jsme vlastně všichni debilové, a včera jsem byla v TOP 10 já! Už jednou mi takhle sedmička ujela.

A tak běžím za roh a beru první tramvaj, která jede směr Náměstí míru, a tam vystoupím a počkám na tu další sedmičku, která mě doveze do Vršovic. "Skočit do metra" totiž nejde, protože vstup z Anděla je zavřený na několik měsíců. Prostě prekérka.
Je mi jasný, že být u doktorky na 15:00 začíná být mission impossible. Stydím se. Je mi trapně, protože ona, se o mně tak hezky stará. Ale třeba bude ve skluzu napadá mě a nevzdávám to.

Vystupuju na "Míráku" a za dvě minuty má jet dvaadvacítka, která tam jezdí taky, ale vynoří se první sedmička. Takže naskakuju a jedu na Čechovo náměstí. Vybíhám a pádím do cílové rovinky a dle nasazeného tempa tuším, že to dám. Dobíhám ve 14:58, a tak si privilegovaně odskočím rychlostí blesku ještě na WC a pak už zabírám místo před dveřmi paní doktorky. Dveře se otevírají v 15:01.

"Pojďte dál," zve mě paní doktorka.

Vydechuju vítězně a zvedám se z plastového trůnu.

"Nezlobte se," vleze nám do toho docela sympatický muž, věkem asi jako já, "ale já už tu čekám půl hodinu..."

"Aha, tak já jsem Vás asi přehlédla omlouvá se mu lékařka. "A ten čas, který mi zbýval jsem věnovala pacientce, která byla uvnitř." A v tom se obrátí pohledem na mne. "Vydržte prosím vteřinku."

Sympatický muž zapluje do ordinace a já zpátky usedám na nepohodlný plastový trůn (protože zejména takový mívají v čekárnách rehabilitací a ortopedií, neurologií - ptát se proč je vyčerpávající a nabourává to vaši současnou karmu, takže trpte tiše), v chodbě, kde není vzduch, protože tam prostě nefunguje vzduchoventilace...peklo. Jenže za dvě minuty se rozrazí dveře a ten sympaťák vychází ven.

"Sakra, to byl fofr," říkám já.

"Jo, vždyť to byla jen kontrola," mrkne na mě.
Peklo se tedy nekoná.

Vcházím dovnitř.

"Tak jak se daří?", ptá se lékařka.

"Je to lepší, na něčem jsme s rehabilitační sestrou zamakaly, něco pořád bolí při větší zátěži....tak nevím, ale mám pocit, že jsem se zlepšila....Pořád čekám, jak mě pochválí, že jsem zhubla a vypadám vyžehleně.

"Už jsme se spolu dívaly na RTG?"

"Ne, ještě ne."

Lékařka: "No, takže když se podíváme na tu krční páteř....ty meziobratlový ploténky už zjeví nějaké známky opotřebení a postavení vaší páteře v hrudní části není úplně správné."

Aha...Tak mně ty snímky připadaly jako ze Sports Illustrated a zase mi do toho hodila vidle!

"Takže už stárnu?", ptám se hloupě.

"No, ani Vy, ani nikdo jiný tomu stárnutí neutečme. Spousta lidí je z toho překvapených. A na RTG vypadá málokdo z nás dokonale", odpoví s úsměvem a mně dochází, že si to stáří podsouvám pořád jen sama. Prostě tím, že to tělo člověk používá se nějaký ty součástky  ošoupávají. Tečka.

A to, že RTG a CT nikdy nelže. To víme, že? :-D

To že jsem zhubla, vím také sama a nepotřebuju to slyšet. Dělala jsem si ze začátku srandu. Konečně jsem dospěla do fáze, kdy se dávám do formy pro sebe a ne proto, aby čuměly kolegyně v práci. Jsem se sebou spokojená, a tím to nekončí, tím naopak začíná možná zajímavá životní etapa. Mám sice ještě rezervy, ale to je pochopitelné.

5.října

Vstávám v 5.50. Je to nechutný.

V 6:32 už stepuju na zastávce tramvaje a uháním na rehabilitaci. Čeká mě jako první vodoléčba a já se modlím, abych vychytala všechny spoje, hlavně aby to nestálo v Ječný - protože tam je to stání věčný.

Nikde nic  ale nevázlo a pro jistotu, jelikož jsem se bála, že to poseru s tou sedmičkou do třetice, tak jsem jela kousek metrem a na tramvaj jsem navázala až v tý Ječný. Všechno jelo jako po másle. Na místě jsem byla dokonce s 11 minutovým předstihem, takže jsem ještě stihla zkontrolovat syna, který se ráno vypravoval sám. Když nastane tahle situace, že mu nic jiného nezbývá, tak mu většinou byt polepím instrukcemi. Jedna z nich visí na vchodových dveřích: "Nezapomeň si klíče a zamkni."

Zvládnul všechno. Jenom nezhasnul. To jsem mu nikam nenapsala holt no....

Tři rehabilitační procedury jsem zmákla dokonce o 20 minut dřív, protože jsem ukecala sestru na elektroléčbě, abych nemusela čekat půl hodiny. "Tak to budu brzo doma," říkala jsem si a konečně si taky dám nohy nahoru, protože já na to prostě vůbec nemám čas.

No a tak pádím na tramvaj za hudebního doprovodu ze sluchátek a už ve Francouzský ulici se tramvaje zastaví. Řidič otevírá dveře mimo zastávku čímž dává jasně najevo, že je to v hajzlu. A tak vystupuju a jdu. Samozřejmě prší, kloužou mi boty a tak na každým přechodu balancuju, protože ta bílá barva je jak šlupka od banánu. Tramvaje stojí až na I.P.Pavlova a pak celou Ječnou. Když to totiž klaplo ráno, tak se to muselo posrat cestou zpět. Jdu tedy až na Karlák a mířím na eskalátorech pod tu pražskou zem.

Konečně doma.

Čeká mě ale ještě návštěva praktické lékařky, kde potřebuju nutně papír pro imunologa a tak vyrážím pro změnu tam. Čekání nebere konce. Po dvou hodinách mě přijme, dostanu papír a pádím do banky, kde musím nutně podepsat přefixaci hypotéky a těším se, že už si konečně odpočinu. Doma se válí syn na gauči a drtí tablet.

"Ty úkoly už máš?"

"Ne...já...to..no..nemám."

"Jasně jsem Ti říkala, abys je začal dělat."

Když na mě syn vytasí, že mají celou stránku úkolů z češtiny a matiky tak na mě jde mdlo. Potají vytahuju kalkulačku, protože dneska už mi to nenásobí. Mám strašnej hlad, bo jsem za celej den prakticky nic nesnědla, jak pořád někde běhám a z toho čekání po doktorech jsem vyřízená jako žádost.

Po hodině a něco jsou úkoly hotový. Syn je úplně hotovej.

"Mami, máme se naučit ještě básničku."

Můj mozek explodoval.

Nezvládne ani Lexaurin. Kašlu na Lexaurin, otevírám flašku vína!

Maršal Malinovskij!!!