FLASHBACK DO HOLAN

Vybavil se mi letní tábor v Holanech. Co já vím, co to mohlo být za rok? Možná 1988 nebo 1990? Před jednou sámoškou nás jeden týpek učil pít z láhve. On pil samozřejmě pivo a my sodovku. Tvrdil nám, že se na obou stranách hrdla musí dělat bublinky, když pijeme a mně to pořád nešlo. Až kvůli mně vypil celou láhev. Taky jsem se dodnes nenaučila pískat přes prsty. Vlastně neumím vůbec pískat.
Vybavily se mi ranní rozcvičky a taky druhá večeře. Tu jsem milovala nejvíc. Chleba namazanej něčím. Ale chutnal tak, že se mi to dneska vrátilo. Taky se mi vybavila kanadská noc, kdy nějakej kluk napsal na zrcadlo naší chatky, že se zamiloval do Schillerový. Ani nevím, čí to byla pasta, ale vzkaz to byl hezkej. A pak mě to ráno moje spolubydlící stejného věku sjela za to, že prý moc šoupám pantoflema. Tak s tou bych dneska chtěla mít dvojdomek. Taky si pamatuju, že mi máma posílala balík, protože jsem si všechno sladký sežrala hned první den po příjezdu na tábor. Jenže poslala mi z půlky krabice angrešt a z půlky teda to sladký no.
Dneska mi nikdo angřešt neposílá, jak já bych si ho dala. To bylo prostě angreštový dětství. Měli jsme ho na zahradě, stejně jako černej rybíz, kterej chutnal vždycky líp než ten červenej. Ale tenkrát byl ten angrešt na táboře vážně trapnej. Taky si pamatuju, jak jsme hráli s klukama a holkama volejbal a jeden kluk se do mě zabouchnul na hřišti. Koukal na moje nohy a trenky adidas a nemohl se nabažit. Už tehdy mi to dělalo dobře. Byl ze mě úplně paf. Taky si pamatuju, jak jsme s naší vedoucí přespali jinde, a v noci pršelo. Při přeběhnutí do kadibudky jsem zmokla tak, že mi vynadala, proč mám na sobě tepláky. Ty tepláky neuschly za celý tábor a já jsem na tu vedoucí byla naprdnutá. Jo a pak jsme si psaly ještě asi dvacet let. Pak to nějak ustalo. Mojí vinou. Čí vinou? Nevím. Mně bylo asi šestnáct, když jí bylo čtyřicet a pořád jsme si psaly až asi do doby než mi bylo třicet.

Taky jsme si s naší vedoucí natrhali třezalku. Po tý se prý dobře spí. Přivezla jsem si jí z tábora domů a učila jsem všechny, jak se pije čaj. Narvala jsem jí do takové konvice, která se dávala na sporák a nějak jsem tam na ní zapomněla. Když pak tou třezalkoou vodu moje máma zalévala za tři dny kafe tak jsem dostala docela vylágoš.
Na tábory jsem jezdila vždycky se ségrou. Ta ze mě měla asi radost, protože prostě ta starší no. Jenže ta spala ve stanech a já buď v hlavní budově, nebo v chatkách. Tak nevím, co udělala špatně. Asi nic, asi to bylo podle věku.
Taky si pamatuju, jak takový vyhlášení zlobři topili v bazénu jednu dobrou. Dobro nakonec zvítězilo. A taky vajíčka udělaný nad ohněm. Bože, ty chutaly jedna báseň. A taky jak jsem byla kormidelnice na loďce a málem jsem netrefila břeh, ale nakonec jsem se to naučila. Pamatuju si na nádraží, kde stála jedna mladá maminka s dcerou a jedna paní se jí přišla zeptat, jestli je to dítě její. Ona jí na to odvětila, že jo a ta paní nevěřícně kroutila hlavou a vracela se zpátky ke svým kámoškám 60+ a vyprávěla jim, že to snad není možný, aby tak mladá holka měla dítě. Už tehdy mi došlo, že je to bizár a drzost na entou.
Ale řeknu vám, že tenkrát ty tábory měly něco do sebe. Později už jsme se tam všichni znali. Po každé to mělo nějaké téma. Po každé se snažili. Po každé to bylo o něčem. Já vím, že některý vedoucí se tam líbali potají, když jsme spali pod širákem, a mysleli si, že to nevidíme. Já vím, že jsme se málem posrali strachy při bojovkách. Ale pak jste si vybojovali např. Šumavský jahůdky a bylo vše zase ok. A taky jste odjížděly zamilované. Plné dojmů. Nikdy nezapomenu na svůj první tábor, kdy se mi stýskalo tak, že si do dnes pamatuju, jak jsem se rozbrečela na pokoji před jednou skříní. Bylo mi tak smutno, že se to nevytratilo z dlouhodobé paměti. Bylo to krásný. Samostatnost, kluci, první polibky....Dětství co chceš.
Nějak to bylo tenkrát takový celý offline a věděli jsme, že to bez rodičů tři týdny zvládneme. A teď mám pocit, že jsme až moc online. Bylo dobrý to dětství tenkrát prožít i s tímhle. Nepotřebovali jsme Youtube vzájemně se hejtovat. Vyřídilo se to vždycky raz dva.
Dneska jsem ráda, že jsem to zažila. Nikdy se mi na ty tábory vždycky nechtělo a pak se mi nechtělo jet domů. Jo, zvrácená reciprocita nás asi provází celý život.
Vzpomínky zůstanou🍀