FLASHBACK....
Přesně před deseti lety bylo Vojtovi 5 dní. Byly jsme domluvený s
doktorkou, že přijde k nám domů na takovou tu šmírovací kontrolu. Byt se
jí líbil, i když byl jako klícka. To byl tehdy můj byt, který jsem si
koupila v roce 2005. Garsonka, 53 metrů a pak jsme jí předělali na 2 kk.
Krcálek, ale pořád můj byteček, kterej jsem měla moc ráda. Byl hodně
slunný, s volným výhledem a vysoko nad zemí. Do dnes cítím tu vůni
novoty. A taky vůni těch dnů, kdy byl Vojta mini mimi s velikostí 56.
A ten den doktorka nějak nešla tak jak měla. Tak jí volám.
"Budu mít trošku zpoždění," říká mi do telefonu už po hodinovém zpoždění.
Vlastně mi to může být jedno, protože Vojtovi je pět dní a já jsem s
ním vlastně ještě nešla ani ven v kočárku. Psal se leden 2008.
Do
dnes si pamatuju to dilema, když doktorka zazvonila. Vojta chrněl. Mám
ho vzít s sebou k výtahu, abych jí otevřela ty pavlačový dveře, anebo ho
můžu nechat v bytě a půjdu jí naproti sama bez toho blbýho pocitu, že
když si ho nevezmu s sebou tak na mě nezavolá sociálku?
Přivítání klaplo bez toho, aby mi něco vyčítala. Já byla tehdy ještě takový ucho no....
Vojtíšek byl andílek spící, a já ho musela vzít a položit na
přebalovací položku, abychom ho mohly začít zkoumat, jestli je normální.
Probudilo ho to, ale nedal najevo žádný nevole. "Ten je krásnej,"
prohlásila doktorka. Dmula jsem se pýchou a do očí se mi tlačily slzy,
hormony byly samý trilek, protože tenhle mrňavej pupík aspirující na 4
kila byl můj. Kontrola probíhala předpisově, protože doktorka jen
zářila. Když vzala Vojtu pod pažíčkama nahoru, aby ukázal "jak běhá" tak
byl dokonalej. A pak jí počůral, protože nikdo dokonalý opravdu nejsme.
Už v porodnici doktora posral a tak si to s těma doktorama vyřídil po
svým i ten den.
Doktorka si odběhla umýt ruce do naší koupelny.
Ještě ho převážila a nabídla mi, jestli si chci váhu na chvíli nechat.
Což jsem nechápala, protože Vojta nabíral spokojeně a rychle. Asi má
hodně vah na rozdávání, napadlo mě, když jsem se snažila vtlačit bez
konkrétní otázky do mozku doktorky. Kojící matka no.
A to jsem
úplně v úvodu psaní zapomněla dodat, že když doktorka přišla, tak zase
odešla, protože si zapomněla stetoskop. Byl to náročný den. Já byla
vyplesklá z toho, že mám dítě. On byl vážně ukázkovej. Nejenom, že měl
na porodním sále Apgar skóre 10-10-10, ale byl ještě k tomu tak
nádhernej a sladkej, tedy do doby, než mi ukázal, že on rozhodně, ale
rozhodně nebude spát v noci, protože v noci se nejlíp jí a taky byl
pěkně naprděnej na ten svět. Se mu nedivim. Nechtělo se mu ven, což je
první znamení, a to, že byl naprděnej je znamení druhý. On ten svět není
občas peříčko.
Po měsíci a půl se to jeho spaní zlepšilo. Už mě
budil jen po dvou hodinách. Byla jsem superštíhlá a super krásná. Někdy i
super zpocená.
Někdy jsem naštvaná na ten celej svět a pak mi dojde, že tohle co tu popisuju se jmenuje štěstí. Jsem neuvěřitelně ráda za to, že ho mám. On byl ten motor, díky kterýmu jsem to všechno zvládla. Ano, ne každý to štěstí má. Někdy nestačí jen ten motor, někdy stačí mít tu debilní rakovinu v prvním stádiu a velkou kliku a vůbec tak nějak takový to tamto co nechci pojmenovat jako zázrak, že to celý klapne. Takovej ten vesmírnej prach, co se na vás sesype a vy se z těch oranžovej koktejlů co vám pumpujou do žíly najednou vyhrabete, i když máte pocit, že je to nekonečný.
Víte, tohle je celý strašně těžký
psát, bez toho, aniž byste se chtěli někoho dotknout. Ale to, že mám tu
možnost, namazat každej všední den tu svačinu, což mě už někdy pěkně
sere, takovej ten stereotyp, kterej mě taky už pěkně sere, a to dělání
úkolů, který mě už taky pěkně serou, a další miliony věcí, co mámy
dělají....tak tohle všechno mě může srát jenom proto, že tady pořád jsem. A
sralo by mě, kdyby to mělo být jinak.
Moje jediný přání, když mi
doktor řekl "máte tam nádor," bylo vidět Vojtu vyrůstat. A štěstí pro mě
je, že se mi to prostě plní.
Všechno ostatní je jen nepodstatnej vesmírnej odpad.