JÁ NEVÍM Z ČEHO MÁM STRACH A TAK ŽIJU

Už jsem konečně našla papíry z poslední kontroly na hematologii a vím, že další kontrola bude 26.8. Já jsem žila v domnění, že je to 6.8. A také jsem žila v domnění, že to byl datum mé poslední chemky. Ten byl ale 27.8. Chyba lávky, ale dobře, že jsem v tomto směru už laxní. Poprvé jsem vážně termín další kontroly neudržela v dlouhodobé paměti. Netěším se na prostředí, které mě tam čeká. Ale těším se na svého doktora. On je fajn. Mám ho ráda a vážím si ho. Jakmile překročím práh jeho ordinace, ocitám se vždy v jiném světě. Ve světě Důstojném obecném. U něj znám svoji cenu, ale tam venku za jeho dveřmi vždycky bojuji s pocitem bezmoci. Je mi tam tak blbě, že se mi proměňuje vlastní charakter a sama se v sobě ztrácím. Snad mi rozumíte. A pořád mě v hlavně zlobí ty moje EB viry. Jsou v mém těle v přítomnosti 40x ve vyšší hodnotě než je norma. Pořád o těch neřádech vím. Někdy se mnou cvičí, jindy mě nechají nějakou dobu klidnou. Začínám sebe sama podezírat, že toužím po ctnostných diagnózách a názvech. Jednou non-hodgkin, permanentně Epsteinem a Barrovou, přitom tu má taky kde kdo. Tak co třeba ještě diagnóza Crazy Schiller no kidding? Pak taky ten zlatej stafylokok, kterého mám. Hele, já jsem fakt hustá. Ráda bych se o EB virózách dozvěděla více a možná to souvisí s tím, že jsem v mládí měla monocytární angínu (lehčí forma mononukleózy) a už vůbec nevím, jestli to má interakci s mým lymfomem, který mě málem zabil. On člověk v té postfázi pořád něco nachází a pořád se na to ptá. Když už jsem přestala věřit na to, že se mi lymfom vrátí a fakt o není rouhání, ale cesta k osvobození, tak mě doběhly EB viry. Nedělají mi nijak vážnou neplechu, jak jsem už psala nedávno, ale stejně...stejně se pořád něco děje. Jsem v klidu a nejsem. Pozoruju se a nevypozorovala jsem nic extra. Bojím se a už sama nevím jak moc a čeho se vlastně bojím. Obhajuju si svoje starosti, protože vím, jak se umí rozkošatit a nadělat svinčík. Ztrácím se leckdy i v radostných dnech. Jsem dost silná na to říct si pravdu, ale tu myšlenkovou, zbytek pravdy se mi ztrácí. Je to ta část, které nerozumím. Nejhorší jsou domněnky a katastrofické scénáře. Šla jsem nedávno s Vojtou na procházku a dívali jsme se na takovém vyhlídkovém místě na Prahu. A tam mi zase došlo, jak je život hezkej a že je pořád důvod se na něco hezkého dívat. A že i to hezké místo v sobě neslo nevýhody. Protože tam byl hluk z projíždějících aut. Všude jsou nějaký nešvary a chyby na kráse. Nechávám to otevřený a nechávám to plynout. Nemám už vůbec chuť jít do boje. Proti čemu? Sama nevím. A tak raději žiju zde dne na den, jak se to dá. Jinak bych se zbláznila. Ono to kouzlo okamžiku vždycky vyzní jinak, není tak jednoznačné, jak se může zdát. A to co jsem napsala teď bych zítra napsala jinak.
Carpe diem.