KONEC ČERVENCE A ZAČÁTEK SRPNA: ASI MI VYSTŘÍKNE MOZEK

Mám pocit, že můj muž musí být jednoznačně v prdeli. Chodí bytem
a je přesvědčen o tom, že má nádor na mozku. Na můj dotaz, jak to ví,
mi odpovídá, že to četl na internetu. Je to vždycky stejný. Začne ho něco
trápit, hodí to do Googlu a už si určuje diagnózu. Mám chuť ho uškrtit.
V tu dobu jsem sama psychicky slabá a fyzicky vyčerpaná, že si vůbec
neuvědomuju, že pro něj je to období mojí nemoci ještě náročnější než
pro mě. Jediné, co dokážu, je začít ho nenávidět. Nenávidět za to, že se
plouží bytem a jenom odfukuje, leží na gauči a sténá. Mám chuť od něj
utéct. Prakticky každý den mi přetečou nervy a spustí se prudká hádka.
Chudák syn se zavře v pokoji, aby nás alespoň neviděl. RODINA SE DUSÍ.
Doma je to pro mě příšerný, k nevydržení. Vůbec se netěším, až přijde
manžel z práce, protože budu opět poslouchat, že on to má asi taky.
Vůbec mi nedochází, že by mu taky opravdu mohlo něco být, protože
po těch všech stresech, co máme za sebou... Jenže v tu dobu nejsem
vůbec schopna vidět nic objektivně, natož s nějakým mírným nadhledem.
Začíná mi z něj být zle a jsem do morku kosti přesvědčena, že se
nebojí o mě, ale jen o sebe. Můj vnitřní hlas koulí očima a absolutní
kontrolu nade mnou má můj vztek a moje nenávist. A taky agresivita.
Můj vnitřní hlas se ozve rázně: "Hm, a hlavně, že sis uvědomila na
začátku léčby, že ten vztek tě jednou asi zabije. Nestačí ti, že tě málem
sežral rakovinou? Tak copak, holka, ty už se opravdu nikdy nenapravíš.
Seš úplně na nic. Budeš celý život jenom hysterická kráva a nic nedokážeš.
Podívej se na sebe, kam jsi to dopracovala. Máš rakovinu a jen
tu pištíš. A von tě sere, co? Ale tebe taky sere každej. Nejsi náhodou na
hlavu, nechceš se jít někam léčit???"
Můj vnitřní hlas na mě štěká jako pes.
A moje drahá polovička, již zcela vyčerpána po prudkých hádkách, mě
taky nešetří. Zpětně se vůbec nedivím. Jenže tehdy mám trvale pocit, že ze
mě dělá blázna, ale sama už nevím, jestli nemá náhodou pravdu. Neustále
jsem pod palbou kritiky z jeho strany, že si vymýšlím zástupné problémy...
Jediné, co mě drží nad vodou, je Adéla a Lexaurin.
Adéla píše ve chvíli, kdy mám chuť si vystřelit mozek z hlavy:
"Terouši, ty holka jedna moje, dneska na tebe zase myslím, víš, jak tě
mám ráda... nevíš ani jak, to nevadí."
Svět je na chvíli zase v pořádku.
"Adél, já tě mám ráda taky."
"Nezapomeň, že zítra jdete s mužem k té neuroložce, je fakt výborná,
dělá i akupunkturu."
"Já už se tam těším, díky za tvoji péči, pusuuu."
Druhý den ráno jedeme k Adél do nemocnice k doktorce, u které už
jsem byla jednou se synem. Podívá se na muže a taky na mě, protože
mě poslední dobou skoro neposlouchají nohy. Mám pocit, že mám snad
svalovou atrofii... zasraný chemošky!
Jdu na řadu první.
Popisuju lékařce svůj stav a ptám se jí, jestli bych neměla víc sportovat a posilovat nohy, že jenom polehávám, pár schodů mě zadýchá a asi mi
odešly všechny svaly... hlavně po chemoterapii nemohu skoro chodit,
nohy kolabují... jsem z toho nešťastná.
"Slyšela jsem, paní doktorko, že někdo si chodí mezi chemoterapiemi
i zaběhat, ale upřímně, já si to nedovedu představit, jsem pořád tak unavená.
Myslíte, že dělám správně, že tohle nedělám?"
Doktorka málem omdlí.
"Panebože, vždyť máte rakovinu, vy se musíte teď hlavně šetřit
a odpočívat. Žádný běhání mezi chemoterapiemi neexistuje."
"No, já si to taky myslím, že dělám správně. Občas se jdu projít.
Jednou jsem si trochu zašla a ušla jsem asi 6 kilometrů... ale poslední
dva kilometry jsem málem zkolabovala."
Na doktorku jdou opět mdloby.
"Šest kilometrů? Ale to byste neměla, to je strašně moc."
"A kolik bych tak optimálně mohla?"
"No tak jeden, dva kilometry a domů! Přistupujte k tomu tak, že je to
něco, jako když berete antibiotika, tak ty tělo také oslabí a týden, čtrnáct
dní po nemoci se musíte šetřit. Stejně je to i s těmi chemoterapiemi. To
znamená, že po chemoterapii byste měla být co nejdéle v klidu a tělo
ještě více nevyčerpávat."
Můj vnitřní hlas se zasměje: "Tak zase jsi to posrala, co? To je pořád,
jak svý tělo budeš víc vnímat a poslouchat, ale hovno... neudělala jsi pro
to nic!!!"
"A můžu nějak mírně posílit ty nohy, já mám pocit..."
Doktorka se zhluboka nadechne: "Neposilujte nic! Víte co, posaďte se
mi tady a podíváme se na to, jak dýcháte."
Začnu dýchat tak, jak mi radí.
"No, vidíte, vám dělá problém používat správně bránici. Takže do té
doby, než se uzdravíte, budeme makat na tomhle."
Vysvětlí mi, jak správně dýchat, a mně to dělá docela problém to
pochopit a používat sval, na který jsem dlouhodobě zapomněla.
"Vy teď potřebujete dýchat. Nic víc. Najděte si každý den chvilku na
to, že si sednete a budete zhluboka dýchat."
"Aha," řeknu a usměju se. "Vidíte, zase mi to musel někdo vysvětlit. Já
jsem na sebe asi zbytečně moc přísná."
"To jste," a také se usměje.

"Paní doktorko, v čekárně čeká můj muž, jde jako další na řadu. Víte,
začal si stěžovat na různé potíže. Já si myslím, že už na něj dolehl stres
z té mé nemoci, nebo je to prostě hypochondr... já už fakt nevím."
Doktorka mě přeruší: "Já se na něj podívám, nebojte, to bude všechno
dobrý."
Loučím se a předávám kliku svému muži.
Je tam asi půl hodiny.
Když vyjde z ordinace, hned zjišťuju, co mu je. "No, mám nějaký
zablokovaný šlachy v dlani nebo tak, ta doktorka na to hned přišla. Bude
mi dokonce dělat akupunkturu. Teď se mám jít objednat o patro níž na
rehabilitace, napsala mi i nějakou elektroléčbu."
"No, a napsala ti nějaké prášky?" ptám se a tajně doufám, že si řekl
automaticky o něco na uklidnění.
"Nabízela mi prášky na uklidnění, ale já jsem je odmítl."
Idiote, říkám si v duchu pro sebe. Nechápu, proč je odmítnul, když by
je potřeboval jako sůl. Naštvaně jdu s ním zapsat se na tu recepci. Tam
na něj vychrlí pár dotazů a termínů a už na něm zase vidím, jak je z toho
v psychu.
Další dny můj psychický stav zhoršují panující vedra. Mám chvíli
před pátou chemoterapií a děsím se toho, jaký to bude peklo. Nejenom
čekat v těch posraných čekárnách natřískaných lidma, ale taky hekat
doma po chemoterapii, když je v pokoji třicet stupňů. Přestávám mít
sílu bojovat s čímkoliv dál. Můj život se mi hroutí jako domeček z karet.
S mužem si nerozumíme, jen po sobě štěkáme, on se i nadále pořád sleduje,
jestli nemá novou diagnózu, a já si připadám jako největší blázen
na světě, který svý rodině jednom ubližuje.
Že jsem se nevyprdla na ten Amsterdam. Zase jsem všechno zařídila
a mně se s ním vůbec nikam nechce!!!
Jsem ve vlastní emocionální pasti. Můj mozek stříká do všech světových stran.
Blíží se pátá chemoterapie. Před ní klasicky na hematologii, pro
žádanky na krev.
MÁM DOST.

ABYS POZNAL, KDO JSI, MUSÍŠ NĚKDY ZTRATIT SÁM SEBE.
Paolo Coelho