KRIZE JAKO ŠANCE

KRIZE JAKO ŠANCE
Právě v krizích dokážou lidé vyvinout mimořádnou sílu, to ukázal americko-izraelský sociolog Aaron Antonovsky. Koncem 70.let vyšetřoval židovské ženy, které byly vězněny v koncentračních táborech. Výsledek: třetina ze 300 bývalých vězeňkyň zůstala navzdory špatným životním podmínkám duševně a tělesně zdravá a dosáhla většinou vysokého věku. Čím se tato skupina vyznačovala?
Všechny tyto ženy měly hluboce zakořeněný pozitivní postoj k životu. Nepřemýšlely ani tak o tom, co krizi vyvolalo, ale sázely na to, aby ji co nejlépe přestály. Byly schopny i z nejtěžších situací získat něco pozitivního a připisovat jim smysl. Antonovsky tuto rozhodující schopnost vidět sebe jako smysluplnou součást celku nazývat "cit pro koherenci (soudružnost)". Je považován za zakladatele "salutogeneze" - vědy, která nehledá příčiny nemocí, ale kořeny zdraví.
Někteří pacienti s rakovinou popisují překvapivý pocit, že byli ohrožením svého života posíleni tím, že nalezli něco důležitého. Například objeví se svém životě spirituální rozměr nebo se naučí vážit si pomoci druhých. Takové zkušenosti je zavedou do bodu, kdy se najednou necítí vydáni všanc osudu, ale berou ho opět do svých rukou. "Při jednom meditačním cvičení zde jsem se naučila sedět důstojně´," popisuje jedna pacientka denní onkologické kliniky, kde se používají přírodní léčící metody, své učení ve skupině. "To se mi vrátilo něco zcela zásadního, co se zdálo být mou nemocí ztraceno."
(Zdroj: Aktivně proti rakovině)

I pro mě byla krize velkou šancí. Díky rakovině jsem dostala druhou šanci, kterou si určitě zasloužím. A já jí využila a využívám dál. Za poslední rok jsem se posunula tolik, jako nikdy za celý život. Myšlenkově, osobnostně. Dělám rozhodnutí a dělám je určitě správně. Protože moje intuice mě nikdy nezradila. A pokud se přistihnu, že pochybuju, jestli jsem to udělala opravu dobře, tak se vzápětí chytnu za rameno, podívám se sama na sebe a řeknu si, že všechno má svůj důvod a každé rozhodnutí mě dovede někam. Všímám si lidí, kteří mi vstupují do života, a přemýšlím o tom, proč mi je "osud" poslal. A učím se od nich anebo zjišťuju, že mi je osud poslal právě proto, že se mám otočit opačným směrem a vydat se jinam. Naučila jsem se vnímat tyto souvislosti.
Každý den není posvícení, nic není zadarmo. Ale v zásadě je všechno tak jak já chci. Dělám pro vše maximum, ale to neznamená, že mohu všechno ovlivnit. Někdy to prostě nejde. Ale i to je znamení.
Někdy se nechám unést problémy všedních dnů a vyčerpají mě. Občas se přistihnu, že trpím. Dřív by mě to trápilo dny a týdny, ale teď se mi daří to hodit za hlavu prakticky hned.
Baví mě to uvědomování si té pravé podstaty mojí cesty životem. Pořád mi bije srdce a dnes jsem už v pozici, kdy můžu měnit věci, které chci, protože jsem zdravá a mám na to sílu. A tak když se přistihnu, že mám pocit, že něco třeba nezvládnu, tak se tomu vzápětí zasměju. Po tom všem co mám za sebou? Udivuje mě, že mě takové věci ještě napadají. Moje myšlení někdy podléhá zvykovému nebo spíš zlozvykovému právu. Učím se nové zvyky. Myšlení se dá změnit a s ním se mění všechno.
A já si ten dar s názvem "druhá šance" užívám.