MAGDĚ - IN MEMORIAM

Někdy se to tak všechno sejde, že vznikne týden, ve kterém proběhne od A až do Z snad celá emocionální škála. Možná to bude jen tím, že život opravdu používám hodně a pořád někde lítám. O to víc toho zažívám.
Týden začal dobře. Ačkoli pondělky byly po dlouhý roky moje Achillova pata, tak najednou nejsou, protože mám novou práci, do které jdu ráda, bez toho aby se mi nervy obracely žaludek už v sedm ráno a mozek kladl pořád tu stejnou otázku "Co zas v tý práci bude za psycho." Konečně tedy spím z neděle na pondělí dobře.
Z práce domů odcházím sice přesycena novýma informacema, ale chtěla jsem změnu, tak jí mám a já jsem za to samozřejmě ráda, jen ty začátky všude jsou takový náročnější ...však to asi znáte. Ale tím, že mě tam nikdo nepsychuje, netasí mě z nesmyslných otázek...a prostě se tam jen pracuje a o to by v práci asi mělo jít - především - a je každýmu tak nějak jedno kde tu práci udělám, jestli doma, nebo na stromě, nebo naložená ve vaně, hlavně když si jí udělám, tak tu hlavu novýma informace budu velice ráda mít přesycenou ještě dlouho. A pak si to nakonec všechno sedne a já si to rozjedu po svým.
Ve středu ráno jsem se dozvěděla, že zemřela Magda. No nebudu tvrdit, že mi slzička neukápla. To prostě nejde potlačit, když někoho máte rádi. Bylo šest ráno a já jsem si musela pobrečet a pak se za chvíli vzchopit, protože určitě by ani nebylo na místě se z toho zhroutit, Magda by to určitě nechtěla. Zamáčkla jsem tedy slzy, šla vzbudit Vojtu a byla jsem ta ranní máma. Do práce jsem šla ze vztyčenou hlavou a myslela pořád na Magdu, kolik mě toho naučila. Pamatuju si, když jsme dávaly její příběh dohromady...byla tehdy v nemocnici na operaci a i přesto, že byla slabá, tak to pro mě sepisovala....pak všechno bylo dobrý. A za několik měsíců mi napsala, že se něco děje. Vyšetření potvrdily metastáze v kostech. Nikdy nezapomněla dodat, že to nevzdá. Její způsob uvažování pro mě byl vždycky velmi inspirativní. I když léčba nezabírala a začaly se přidružovat další obtíže, kvůli kterým musela být hospitalizována, tak neztrácela svůj šarm a charisma. Věřím, že některé z vás její odchod vyděsil. Máte nebo měli jste rakovinu prsu a chytly jste se za hlavu, že takhle taky určitě dopadnete. Ale, prosím, zkuste se s jednotlivými příběhy neztotožňovat. Každý máme příběh svůj. Také mne nedávno zasáhlo, když zemřel velmi mladý Petr Hübel, který zemřel na non-Hodgkinův lymfom. I já měla non-Hodgkina. Ale důležité je uvědomit si, že každý jsme jiný a na každého léčba působí jinak...je to tak individuální. Proto nikdy nepropadejte panice.
Snažím se vždy za takové situace vzít si z toho velké ponaučení. Magda mi týden před svým odchodem napsala "Nikdo z nás neví, kolik máme času. Ale já nic nevzdávám, nechci ani litování."
Vzala jsem si Magdina slova k srdci. Nádech, výdech. Protože o tom život je - o tom, že stále dýcháme. Hlavu vzhůru.
Druhý den už byl večer ve znamení kultury. Vyškrábala jsem se nuselskýma schodama do hotelu Le Palais, kde Žena a život pořádala akci Žena roku. Potkala jsem se tam znovu s redaktorkou a spisovatelkou Denisou Proškovou, která o mě psala článek do ŽŽ a už jsem ho i korekturovala. Měl by vyjít v č. 23. Denisa tam měla kamarádku a s tou jsme se hned zapovídaly. Já miluju náhodná setkání a tohle mi neskutečně pomohlo. A bylo mi hodně dobře.
V pátek mě čekalo setkání s holkama z Gymplu po ...ehm...no do prdele, ono je to už 19 let ) jenže dobrý na tom je, že vypadáme všechny pořád stejně. Vojta se hlídal večer sám a tak jsem neflámovala moc dlouho a cestou domů už mi bylo nějak divně. Většinou mě hlava nebolí, ale cítila jsem, že jsem nějaká jetá. Ale psychicky mi bylo hodně dobře.
Druhý den ráno, tedy vlastně včera, jsem se už sotva zvedla z postele. Můj stav mě paralyzoval mezi záchod a postel... No žádná střevní chřipka nebo tak, ale v současné době mám takovou imunologickou kůru a ty reakce na léky bývají někdy krušné. Vlastně jde o to, že nechci v tomhle období dostat žádnou chřipku nebo tak, ale tělo na ty léky reaguje přesně chřipkově, takže mě bolela celá Tereza a v kombinaci s vínem, který jsem vypila předešlý den to byl teda hard core. Takže sobota byl pyžamkovej den. Tak ono se to neposere, když nevyjdu jeden den z domu. Tělo si to potřebovalo prostě prožít, takže jeden film za druhým a čekat až to přejde. A přátelé na telefonu jsou taky lék.
No a dneska jsem se ráno probudila a vše je zase v pořádku. Léčbu budu muset asi vysadit a domluvit se doktorem, protože takhle se opravdu fungovat nedá. Vítejte ve farmaceutickém pekle . Jako chtít být zdravá a kvůli tomu lézt po kolenou, to je čisto čistá perverze!
Závěrem chci jen říct, že Ti co odešli, budou vždycky těmi nejlepšími učiteli našeho života. Je v tom totiž taková pravda. Nikdy nevíme, kolik nám zbývá času, a proto ten čas neplácejme zbytečně situacemi, lidmi, věcmi, které nám za to nestojí. Nežijte v očekáváních, ani nečekejte na vhodné okamžiky. Žijte život teď a podle svých představ. Nechoďte do práce, kde vás to nebaví, začněte dělat to, co vás baví....nehledejte výmluvy proč to nejde, vezměte to za druhý konec a sepište si vše co je k tomu potřeba udělat a ono to půjde. Buďte s těmi, které opravdu milujete a na kterých vám záleží. Nebuďte s někým jen kvůli dětem, když ho už nemilujete a vztah nefunguje. Nebojte se rozhodnutí, jsou tou nejtěžší fází, kterou když překonáte, tak pojede všechno podle vás. Zavřete dveře tam, kde už nechcete být a otevřou se nové. A to jsou všechno vzkazy, které nám tu zanechávají Ti, kdo už tady nejsou, protože když se ocitnete na prahu smrti, dojde vám, o čem vlastně život je. Vyslechla jsem si jednou větu, že je divný věnovat se lidem s onkologickým onemocněním a pomáhat jim. "Tohle koketování se smrtí přeci nikam nevede." Jak hloupé. To teda vede !!! Vede mě přesně tam, kde mi to dává smysl.

(Magdě - in memoriam)