MÁM TO NAPSANÝ

Milí přátelé,

Včera jsem dopsala svůj Deník raka. Respektive vyprávění o období, které se týkalo začátku mé nemoci, onkologické léčby, a také dalších devíti měsíců poté, co jsem léčbu ukončila. Musím se Vám přiznat, že jsem regulérně začala psát až další den od založení mého blogu, tedy 12.dubna 2016. Prostě jsem si to "lajsla" a založila ho bez čehokoliv co by mi leželo v šuplíku. Kecám. Měla jsem vlastně napsaný jeden článek. Ten jsem poslala mojí drahé Adél k přečtení. Jí se to líbilo. Nakonec jsem ten článek úplně přepsala a vložila až na samotný konec celého mého vyprávění.
Celý blog jsem založila na mém příběhu, bez předem rozmyšleného konceptu. Ten se mi zrodil v hlavě velmi rychle. Nápady přicházely, moje prsty vyťukaly tisíce slov v mistrném tempu a moje myšlenky stály frontu a sázela jsem je do Wordu, jak nejrychleji to šlo. A pak jsem taky párkrát opravovala, přepisovala... Prostě klasika. Měla jsem pocit, že to může být pořád napsaný líp a vlastně bych to mohla přepisovat donekonečna. Nejlepší lék na to je to zveřejnit.
Byla jsem sama překvapena z toho, kolik věcí si pamatuju, kolik konkrétních vět, pohledů očí, pohybů rukou a nohou, pachů, vůní, situací, pocitů, iluzí a deziluzí, snů, smutků a depresí...a taky osobních kolapsů a selhání.
Kurva aby ne. Bylo to tak silné.

Za měsíc a půl jsem napsala 232 stránek, 50 tisíc slov a 284 000 znaků. A to do toho ještě není zahrnuto vyprávění z lázní...
Sepsala jsem vlastně to nejzákladnější. Pokud bych se měla vypsat do nejmenších detailů tak to bude pětadvacetikilová kniha. Ale kdo by to četl?
Vše jsem psala po večerech nebo o víkendech. Sama jsem žasla nad tím, jak se to ze mě doslova sype. Za večer jsem byla schopna napsat třeba i dvanáct stránek, pak si dát i pár dní pauzu a zase psát když se mi chtělo. Nakonec jsem získala slušný předstih před Vámi a příběh jsem dopsala ještě dřív, než jsem vůbec doufala. Vy se teď nacházíte zhruba před půlkou mého vyprávění. Ještě než to dočtete, tak Vám do toho budu i nadále vstupovat svými současnými zážitky, ale ne moc...abyste to nečetli věčně - a já bych byla moc ráda, kdybyste to dotáhli do konce četby se mnou.
A co bude potom? Pak bych ráda psala už ze současnosti.
Mám radost, že Vás tu přibývá a je mi jasné, že to čte daleko víc lidí, než tu oficiálně vidím. Ale nejde mi o to chlubit se číslem "followerů" a "lajků", ale o to, aby můj příběh pomohl těm, kteří právě bojují, nebo příbuzným těch, kteří bojují a třeba i těm, kteří bojují s něčím jiným....ono je to vlastně jedno s čím bojujete, protože každý boj má jednoho jmenovatele a tím je soupeř.

Budu moc ráda, když můj blog budete číst dál. Možná to není veselé čtení, ale už teď Vám mohu prozradit, že má happy end.

Tereza

TAM KDE JE ŽIVOT, JE I NADĚJE.