MÁM URČITÝ PŘEDSTAVY...

Představy jsou hlavním nástrojem praktické orientace ve světě, rozhodování a jednání.
Schopnost vytvářet představy, je předpokladem tvořivé činnosti, zvláště v problémových situacích. Jsou osoby, jejichž představivost je nevýrazná a šedá, ale rovněž osoby s živou a barevnou představivostí.

To není z mé hlavy, tohle o představách píše Wikipedie.

Důvod, proč o představách chci psát, je zcela prostý. Před pár dny jsem si vzpomněla na to, jak jsem fantazírovala v duši té malé holky v dětském pokoji, kterak můj život bude barvitý a v životě by mě nenapadlo, že mě navštíví problémy, starosti nebo tolik strachů. I když si každá malá holka dovede představit hádku s krásným klukem, který se s ní pak chce usmiřovat. Ale pořád je to všechno naivní a romantická představa.
A postupem let, když jsem vyrůstala, se přímo úměrně zvětšovala i moje představivost pro různé situace a zejména o sobě samé. Až se nakonec stalo to, že představa o sobě samé, se nepozorovaně stala mým osudem. Vnější okolnosti nakonec zapadly do představy, kterou jsem si o sobě pěstovala, s neuvěřitelnou přesností.
Chtěla jsem být vždycky silná a statečná. Představovala jsem si sama sebe jako ženu, kterou nic nezastaví. A proč by také mělo? Představovala jsem si, že budu mít super chlapa, krásné děti a vše bude zalité sluncem.
Jsem jisto jistě duší romantička.
Co si dětské představy nevezmou za vlastní, jsou všechny ty fuck upy, které nás časem potkají. Ani ve snu by mě jako malou holku nenapadlo to, co vše nakonec zažiju. Kolikrát se dostanu na dno a kolikrát mi půjde skutečně o život. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že budu mít tolikrát chuť to všechno vzdát. Že poznám tolik svých myšlenek, o kterých jsem vůbec nevěděla. Nikdy v životě by mě jako malou holku nenapadlo, že mi selže zdraví. Že se budu o sebe tak bát. A že si budu umět barvitě představit jaké by to bylo pro Vojtu, kdyby mě ztratil. Pamatuji si přesně ty dny před třemi roky, při kterých mi zřejmě doslova hráblo. Od té doby už jsem to nikdy nebyla já. Ve své podstatě ano, ale přidružilo se k tomu až příliš toho, co čekalo dlouho za tou dětskou zdí. To, co mi dříve vůbec nedocházelo. Žiju s tím, že jsem hráblá statečně dál, ale po té naivní a romantické malé Tereze se mi docela stýská.
Ale čeho jsem si za ty roky všimla je to, že umím držet krok se změnami a pochopila jsem, že každý den je něco jako nová fáze, ve které člověk řeší sérií problémů a většinou ne vlastních.
Vždycky, když mi takhle něco prolétne hlavou tak se z toho vypíšu, protože si neumím představit, co bych bez toho psaní a terapii sdílením dělala.
Ale představ se nevzdávám a ani nechci. Je to skutečně nástroj k nezaplacení. Díky nim mám pocit, že žiju. Protože si umím představit, že to bude všechno dobrý a já budu žít život, podle svých představ.
Krásnou neděli všem!