MÍŠA
Míša řezy na jídelním lístku v podniku, ve kterém jsme se sešly...s Míšou.
Míša.
Míša je ředitelkou Dialog Jessenius,
občanské sdružení, se kterým spolupracuji. Hodí se ředitelkám říkat
Míša? Jenže Míša už je dnes zároveň moje kamarádka. Pro mě je to Míša.
Strávily jsme spolu kus pozdního odpoledne. Bylo to naše nejdůležitější
odpoledne ever a to už se známe určitě dva roky. Já si jí cením za to,
co dělá, ona mi evidentně fandí. Jsme propojené, je tam chemie, jsou tam
sympatie. Míša je žena se srdcem na pravým místě, Míša ví..., ráda jí
poslouchám...ne jednou byla inspirací v mém psaní.
Míša je zosobnění
ženy, která umí komunikovat a umí konat. Přitom je tak přirozeně lidská a
je mi s ní dobře. Zdravotní sestřička. Mám ke zdravotním sestřičkám
velmi osobní vztah. Jedna z jejich řad mě v Motole zachránila od pokusu
vyskočit z okna. Ona o tom nevěděla, co chci udělat, ale já ano.
Pohladila mě tehdy po zádech v ten den D, když mi oznámil doktor
diagnózu. Sesypala jsem se jak dům z karet, přitom karty už byly dávno
rozdány.
Tehdy mi regulérně hráblo, jak se lidově říká. Ale to zní
strašně jednoduše. Mně se tehdy zařízlo do srdce a do mozku až příliš
mnoho žiletek. Šok. Prázdnota. Strach. Domněnky. Myšlenky. Umírám. Smrt.
Do prdele. Proč já? Nádor? Kurva!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Onkologie? Aha! Takže to je jasný. Umřu. Budu trpět? Bude to bolet?
Můžu si za to sama! Je to boží trest! To mám za to, že jsem se leckdy nezachovala dobře.
V hlavě se mi spustil film pod názvem:TEREZA MŮŽE ZA VŠECHNO!
Zabrala injekce a já jsem se trochu uklidnila. Ta sestra, která se mi
večer věnovala, má na tom obrovský podíl. Bylo mi až trapně.
Další film: VOJTA
Posrala jsem mu život? Bude mu možná beze mě líp? Jakej bude mít život
bez mámy....Proč jsem si tehdy nosila problémy z práce i domů? Proč jsem
na něj někdy vyjela bezdůvodně? Vždyť ho miluju celým svým srdcem. Proč
jsem to tak zvojtila, že se za sebe stydím? Proč má tak složitou matku?
Vždyť si nezaslouží, abych mu ukradla dětství. Vždyť on je tak úžasnej.
Uvidím ho vyrůstat?
Toto o mě Míša ví. Zná mé myšlenkové filmy z
autorských čtení, které jsme dělaly minulý rok ...směrem k budoucím
zdravotníkům. Udělaly jsme jich několik. Mělo to úspěch. Bylo to ovšem
silné tak, že to ničilo všechny, kdo se toho účastnily.
A já díky
těmto událostem zjistila, že to byl vážně masakr. Tady nejsou na místě
žádné fabulace. Mám traumíka jako prase. Myslela jsem si, že časem se
vše vyřeší...ale nebýt těch autorských čtení tak bych nepřišla na to, že
to možná nevyřeším nikdy. Zažila jsem toho až moc na můj vkus. A ta
blízkost smrti...ta těžkost post fáze...ta nejistota.....ten paralyzující
strach z návratu nemoci, ty následky...ty myšlenky....ty kontroly...to
všechno.....A chcete to uzavřít, jenže do dveří vám pocity pořád vkládají
klín. Tohle není tak jednoduchý. Ty račí dveře zavřít nejdou. Klika se
vzpouzí. Už jsem na to přišla. Ráček povolí okno (a stačí přehodit pár
slov a je to ONKO), které je potřeba často otevřít, aby se hodně
vyvětralo. Je to okno, které má v sobě zároveň zrcadlo.
Bavily jsme
se o tom s Míšou a já jsem ráda, že jsem to vyslovila před ní nahlas.
To, že mi prostě nedělá dobře o svém příběhu mluvit v detailu. Jednou
jsem to sepsala a vracet se k tomu tak často je pro mě zničující.
Pomohla mi.
Daly jsme hlavy dohromady.
A řekla jsem jí i o tom, jak mě moc psaní naplňuje. Ví, jaké mám plány a zatleskala :-) Je milá.
Rakovina je hnus. Ale tu račí brož, si klidně připnu na hruď, naliju si
šampaňský, namaluju si pusu výraznou rtěnku. Podívám se do zrcadla a to
co uvidím je pro mě důležitý. Ne rakovinu. Ale SEBE.
Je důležité mít vlastní identitu.
Míšo díky za spolupráci a za Tvoje přátelství!