MY NAME IS FORREST, FORREST GUMP
Ještě tak před třema nebo čtyřma rokama jsem měla
v práci přezdívku Forrest Gump. To proto, že jsem se docela rozběhala a
běhala jsem skoro pořád a všude. Teda doufám, že ta přezdívka byla kvůli běhání
J))
První výběh byl ve stylu katastrofa. Vůbec jsem nemohla popadnout dech a
po pár metrech jsem musela jít. Možná je to tím, že každej začínající běžec
většinou vyrazí tempem, který si pamatuje ze základky. Takže při prvním běhu
někdy v roce 2013 se mi promítnul celej život a byla jsem ráda, že jsem
zvládla necelých 5 km, což je na začátek samozřejmě taky blbost. Ale tím
indiánským stylem se to dalo přežít.
Asi jsem si to běhání hned od začátku blbě nastavila a už po
čtvrtém běhu se dostavila závislost. Běhala jsem i 5x týdně. A začalo mě taky všechno pěkně bolet. Když to
nebyly kotníky, tak to byly holeně, ježiš jak ty mě natrápily, pak se ozval
lýtkový sval, nebo skříplej sedací nerv. Úplně jsem podceňovala strečink před a
po tréninku a vůbec jsem neregenerovala. Jen jsem prahla po tom, aby se
vyplavily endorfiny, což mi dělalo hodně dobře. Takový endorfin umí odplavit i
slušnou kocovinu z předešlého dne, což se mi líbilo ještě víc.
Odběhla jsem si pár závodů, tempo se začalo zlepšovat, ale
intenzita mých tréninků byla vražedná a ozvaly se zase ty holeně. Musela jsem
oželet půlmaraton, protože jsem sotva chodila. Ve strašných bolestech jsem to
rozbíhala, pak síla endorfinů způsobila to, že mě to na pátém kilometru přešlo,
a když jsem doběhla na desátém kilometru tak jsem nemohla dojít ani na tramvaj.
Docela paradox. Vyběhala jsem si slušný zánět okostice. Bolelo to jako prase.
Musela jsem si dát měsíční pauzu a dost jsem při tom trpěla, protože se mi nedostávala
moje droga. K běhu jsem se pak zase vrátila, ale jak měsíce plynuly, tak
se moje výkonnost začala zhoršovat. Už se mi ani tolik běhat nechtělo....s tělem
se pomalu začalo něco dít, až to vykrystalizovalo v jeden větší průser,
který mne vlastně dovedl k tomu založit tenhle blog.
Po nemoci jsem to chtěla rozběhnout asi půl roku po léčbě,
ale bylo to čisté trápení. Neběželo to. Tak jsem se na to vyprdla. Teda bohužel
na veškerý sport a nabrala jsem asi 15 kg. Takže další trápení. Moje tělo sport
potřebuje jako prase drbání, takže jsem se k běhu zase vrátila. Jenže
začala jsem úplně jinak než předtím, a tedy opatrně, pomalu a postupně si trať
prodlužuju. Třeba nedávno konečně padla desítka. Běželo se mi hodně dobře,
protože jsem si zvolila tempo, který mi vyhovovalo. Je mi jedno za jaký čas to
zaběhnu. Dřív pro mě bylo důležitý dát 10 km vždycky pod hodinu, protože jinak
jsem si připadala jako líná lemra, ale dneska na to kašlu. Chodím běhat,
protože chci a pozoruju všechno okolo a vy co běháte, asi znáte ten pocit, když
doběhnete. Ten je nejvíc. Endorfiny tancujou, je to dobíjecí stanice a dobrý na
tom je, že se to hned všechno nevytratí odtékajícím okapem někam do kanálu, ale
chvíli si v tom člověk fetuje. A proto mám sport ráda. Konečně taky letělo
dolů deset kilo a to se to hned běží líp.
Taky jsem nezanevřela na Nordic Walking (jestli jste četli v knize
fejetony z lázní tak víte). Jako ten když se umí tak to sviští. Mám
nastoupáno tolik kopců. Kardio šílenství, který miluju. Tak ať si na tom všem
zase nevybuduju nezdravou závislost. Myslím, že už jsem se poučila. Nic se nemá
přehánět. Nějak jsem se naštěstí díky nemoci naučila svoje tělo poslouchat.
No....bylo na čase :-)
"A to je asi tak všechno..."
Forrest Gump