NĚCO NA PÁTEK :-)

Nedávno jsem šla jedním z těch zapeklitých obchodních
center, kde mám co dělat, abych našla východ. Lidí jak v mraveništi.
Šílenej vzduch, ve kterým trpíte, i když nemáte zrovna kocovinu.

Přede mnou šla paní a vypadla jí taška s nějakýma věcma.
Viděl to pán a neudělal nic. Stál a koukal na to, jak se ta taška od paní
vzdaluje na metry. Podíval se na mě a čekal, co udělám. Jako snad si nemyslel,
že tu tašku přejdu a půjdu dál. Samozřejmě, že jsem jí sebrala, paní doběhla a
tašku jí dala. Ta akorát telefonovala, dokonce ve španělštině, takže jsem to
neviděla na žádný velký vybavování. "Muchas grácias," řekla a život šel dál. A
vsadim se, že ten laxní blb co to tak bez zájmu pozoroval si oddechnul, že to
za něj někdo vyřešil.

Já nevím, prostě když lidem něco spadne, nevědí to, tak je
na to upozorním. Stejně tak, když má někdo rozepnutý kus oděvu zrovna tam, kde
to není úplně vhodný. Jednou šla přede mnou mladá slečna a měla takový hodně
mini šaty. No a to její proklatě krátký blues už mělo potenciál na to tam vůbec
nebýt. No přiznám se, že mi z toho nebylo nejlíp a pár vteřin jsem
přemýšlela, jak jí mám říct, že jí vidím prakticky všude, když v tu ránu
jí napadlo si ty šaty zase trochu posunout směrem k zemskému jádru a vyřešilo
se mi to samo.

Jindy jsou lidi zase přehnaně aktivní. Stojím takhle před
deseti lety na zastávce na Proseku, přijde ke mně starší pán a začne mi bez
varování drhnout záda. V šoku jsem se na něj obrátila a on mi říká "Ste se
někde asi votřela." Ty brďo a hodlal mi to okamžitě vyčistit :-DD Tak ono by se
snad zase tolik nestalo, kdybych projela půlku prahy s omítkou na zádech,
ale pán byl asi zrovna na tohle
háklivej.

No a když to vezmu hodně zpátky v čase, mohlo mi být
nějakých 16 nebo 17 a zrovna byly v kurzu takový tašky přes rameno, nosila
jsem jí nějakou dobu na Gymplu do školy. Důchodci si mě pletli s pošťačkou,
ale bylo to in, takže jsem to trpěla. Ta taška se zavírala na suchý zip, který
byl po celý šířce a docela tlustej. No a jak to tak bývá, když přijdete v tomhle
věku domů, fláknete taškou někam, resp.přesně tam, kam házíte oblečení na jednu
hromadu, protože uklízet to nějak do skříně je vopruz. Večer jsem si asi
vyměnila učebnice a flákla taškou zpátky na místo.

Druhý den ráno jdu do školy a říkám si, proč na mě všichni
tak divně koukaj. Asi si myslí, že zase nesu poštu, takže jsem tomu nevěnovala
přílišnou pozornost. Ušla jsem prakticky kilometr a v tom jsem si nebyla
jistá, jestli jsem si dala do tašky nějaký sešit. Takže jí jdu otevřít a v tom
vidím, že na tom suchým zipu visí apartně přilepená podprsenka. Oční hádanka kolemjdoucích
byla tedy pro mě v tu ráno rozluštěná. No, směju se tomu dodnes, na
vyprávění dobrý :-D...ale víte, kam tím mířím, že?

No, ale aby to nevyznělo, že takový situace jenom zachraňuju,
já jsem taky mistr faux pas. To takhle jednou v práci, v den kdy jsem
měla na krku zrovna nějaký amulet z Thajska, no a jak tam na mě tak visí,
tak zjišťuju, že vedle něj visí i pytlík s čajem. Jako jak se tam dostal
opravdu nechápu (zřejmě když jsem se skláněla nad šuplík s čajema tak se
tam zasek), no ale zjistila jsem to až na recepci když jsem šla vyzvednout
návštěvu. No a nedávno jsem předávala nějaké drobné ceny amatérským běžcům a
místo "gratuluji vám", jsem pánovi řekla "děkuji". Trochu se zarazil, ale pak
pochopil, že mu prostě nepogratuluju, ale beru si jeho ocenění za svý. A takhle
bych mohla pokračovat docela dlouho...no prostě když se vám třeba místo IT
technika podaří vytočit číslo předsedy Českého olympijského výboru a chcete po
něm opravit počítač, tak si myslím, že bych si na to měla připravit speciální
fejeton.

No jo, ty trapasy nám dělají život pestřejší. Ovšem nejsou
to pouze faux pas co nás umí vykolejit. Mě jednou vykolejilo jedno jméno. To
jsem chodila zrovna na brigádu do jednoho penzijního fondu. Pamatuju si to jako
dneska. Ta firma sídlila na Letný v ulici Jana Zajíce. A ti klienti
pojišťovny psali zcela běžně do té firmy dopisy, které začínaly oslovením "Vážený
pane Zajíci," ba co víc "Vážený pane Králíku..", prostě si vnukli, že ten Zajíc
je asi majitel a ve svý ulici si založil penzijní spoření. Jenže to je pořád
slabý odvar. Čtu si tak jednou zase další dopis klienta. Bylo to docela
srozumitelný. Pisatelka chtěla penzijní spoření vypovědět, ovšem co mě
vykolejilo, byl závěrem dopisu, protože končil slovy " Přines domů bernardýna."

Vůbec jsem si nedokázala odůvodnit, proč pisatelka z ničeho
nic stočila téma na psy a co má kdo přinést domů? Chvíli jsem na to koukala, no
bylo mi 17, takže pořád ve vývinu, než mi došlo, že ta paní se jmenovala
křestním jménem Bernardýna a příjmením Přines domů. Upřímně myslím, že tuhle
historku jen tak něco nepřekoná :-D

Tak na Bernardýny, na podprdy a bacha ať se nikde neotřete o
zeď a přinesete si domů na suchým zipu něco hodnotnýho, třeba něčí šálu od Vuittona :-D!