OKAMŽIK

Dost často pozoruju oblohu. A toho dne byla naprosto
úchvatná. Dole jako by hořela a nahoře byla protkaná čárami letadel,
z toho jedna vypadala jako lidská páteř. Tu protínaly další, slabší čáry a
dohromady vykouzlily křižovatky - jednoduché, dokonale propojené, tak že
vytvořily několik útvarů, přitom byly vlastně tak ledabyle roztahané. Přesně
tak, jako když necháváte vše plynout a stejně trefíte cíl.
Vzduch zvláštně voněl a rozstřelovalo ho slunce, které se nenechalo zlomit počínajícízimou. Na přechodu na mě z auta mávnul pán, ať přejdu a daroval mi úsměv.
Tramvaj přijela přesně v moment, kdy jsem se podívala, jestli už jede. Ta
dlouhá minuta, která vždy visí na digitálním displeji a má leckdy víc sekund
než káže matematika, byla najednou přesná. Sklouzly jsme po kolejích dolů
z mostu, které tu tramvaj vždycky rozkývají, i když jedeme pomalu. Pomalu
tam, kam potřebuju. Všude je i přes ten chaos vlastně klid. Na Smíchovském nádraží je každý den v moji dobu pán, který si čte noviny.
Byl tam včera, dnes a bude asi i zítra. Uvědomuju si, že ho potkávám, i když
jdu běhat. Nemá domov a pohybuje se v určitém úseku Prahy. A když tam ten pán nebude, tak mě zaujme někdo jiný. Přijede metro ve svém
pravidelném rytmu a já vlezu do soupravy a začtu se do knížky, kterou právě
čtu.Stanice ubíhají a při průjezdu tunelem vzduch fouká a kolem mě to hučí.
Přistihnu se, že se usmívám, když pomyslím na to, že vnímám ten hluk, hudbu co
mi hraje do uší, text té písně a u toho si ještě čtu. A ještě se stihnu
chvílemi zasnít. Zvláštní, co dovede pojmout lidský mozek za kvantum informací. Je to jen okamžik, kdy mi dojde, že jsem cestou do práce navnímala desítky
okamžiků. Okamžiky jsou jediné, co máme. Nic jiného nám nepatří.
Přeji vám do nového roku 2018 co nejvíce okamžiků, které vždycky můžete udělat
výjimečné.
A hlavně hodně toho zdraví :-)